Havlas.eu

Ti z vás, kteří tu nejsou zrovna poprvé, asi zaznamenali, že jsem bezmála před rokem navštívil velmi zajímavou oblast na slovensko-polské hranici. Koneckonců věnoval jsem tomuto výletu už dva příspěvky s mnoha fotkami. V reportáži z vojenského muzea ve Svidníku byla řeč především o vojenské technice, kterou lze v oblasti vidět, v článku o Údolí smrti jsem tak nějak nastínil co a proč se na Dukle před více než šedesáti lety dělo a proč to bylo důležité. Tyto informace si tedy dnes již odpustím, nové návštěvníky poprosím, aby nejprve přečetli zmíněné texty. Teď se již konečně dostávám k tomu, co jsem v komentářích sliboval dlouho, tedy k dukelskému průsmyku samému.

Památník padlých československých vojáků.

…dočíst příspěvek „Dukelský průsmyk“ (příspěvek tak akorát)

Když jsem tu před časem psal o Vojenském muzeu ve Svidníku, mimoděk jsem utrousil, že to nejsou zdaleka všechny zajímavé fotky, co jsem z východního Slovenska přivezl. V druhém díle své fotoreportážní triologie vás zavedu do Údolí smrti, do unikátní expozice vojenské techniky v otevřeném terénu. Pacifisté si tedy opět neužijí…

…dočíst příspěvek „Údolí smrti“ (stručný příspěvek)

Během letního pobytu na Slovensku jsem se dostal do blízkosti dukelského průsmysku. Komu nejsou historie a/nebo vojenství úplně cizí, zřejmě zbystřil, protože je to místo, kde tekla krev československých vojáků (bohužel proudem). O Karpatsko-dukelské operaci samé tu však psát nebudu, kdo si chce počíst, získá základní informace třeba na Wikipedii. Vzhledem k tomu, že se v dané oblasti nachází spousta (těžké) techniky z té doby, a vzhledem k tomu, že letos měla žena strpení se mnou oblézat tanky a jiná „vozítka“, omezím se tu „pouze“ na jakousi fotoreportáž. Akčnější jedinci to mohou brát jako tip na výlet, zaneprázdnění a peciválové se mohou alespoň pokochat fotkami. A jak jsem již v nadpisu naznačil, nejprve se podíváme na venkovní (mimochodem volně přístupnou) expozici vojenského muzea ve Svidníku.

…dočíst příspěvek „Vojenské muzeum ve Svidníku“ (dlouhý příspěvek)

V jihovýchodním cípu Německa, nedaleko rakouského Salzburgu, stojí těsně pod vrcholem hory Kehlstein zajímavá horská chata. V nadmořské výšce 1 820 metrů naleznete jedno z poněkud kontroverzních míst, respektive jedno z míst s pohnutou historií. Přestože poněkud glorifikující název Orlí hnízdo (Eagle’s Nest) Němci pro jistotu raději moc nezmiňují (používají univerzálnější „dům na Kehlsteinu“ — Kehlsteinhaus), většina světa zná letní sídlo Adolfa Hitlera pod tímto jménem. A nutno uznat, že jde o název mimořádně trefný. Koneckonců přesvědčit se můžete sami, chata na Kehlsteinu je volně přístupná.

Orlí hnízdo není zrovna tajná stavba — vidět je opravdu zdaleka.

…dočíst příspěvek „K Hitlerovi na čaj“ (příspěvek tak akorát)

Potřebujete-li zarelaxovat od psychické činnosti — od fyzické se relaxuje nejlépe v posteli, masáží, koupelí a podobně —, ideálním způsobem je turistika po českých pohořích. Na rozdíl od mnohých zahraničních mají totiž naše hory velmi propracovaný a rozsáhlý systém turistických stezek (tímhle jsme vůbec unikátní, ale to je na jiné povídání), přičemž jde o velmi pěkné a v drtivé většině případů nenáročné cesty. Žádná šílená stoupání nemůžete potkat už jen z toho důvodu, že naše nejvyšší vrcholy přesahují s bídou 1 500 nadmořských metrů; chodí se většinou po měkkých lesních cestách, v horším případě po asfaltkách; a co chvíli potkáte nějaké restaurační zařízení či kiosek. Ve většině lokalit navíc nepotkáte ani příliš mnoho lidí a hlavně přírodu máme krásnou. Ať si kdo chce co chce říká, s průzračnými moři oblíbených zahraničních letovisek minimálně srovnatelnou.

Vysílač na Pradědu — blíž už radši ani nechoďte.

…dočíst příspěvek „Jeseníky — jednou a dost“ (dlouhý příspěvek)

Uprostřed krásných strmých svahů Jeseníků stojí něco, co by zde málokdo čekal. Jedna z nejvýkonnějších elektráren v Česku. Nejde však o žádnou ekologickou katastrofu. Právě naopak. Přečerpávací vodní elektrárna (PVE) Dlouhé stráně je stavba, která s minimálními dopady na místní přírodu velmi významně pomáhá ekologii v celorepublikovém, ne-li v celoevropském měřítku. Opravdu, ač o Dlouhých stráních u nás málokdo ví, je to stavba, která snese srovnání s nejzajímavějšími a největšími energetickými zdroji v Evropě.

Vlevo administrativní budova elektrárny, uprostřed autobus, s kterým exkurze popojíždí po jednotlivých částech, vpravo za autobusem je vidět vstup do podzemních prostor a na pozadí se tyčí 56metrová hráz spodní nádrže.

…dočíst příspěvek „PVE Dlouhé stráně“ (skoro román)

Než jsem se tu před časem začal rozplývat nad krásami jižní Francie, mimoděk jsem též zmínil, že se nám se ženou podařilo navštívit i několik míst, jimž bychom se napříště jisto jistě vyhnuli. Jak totiž pravil můj oblíbený autor (v překladu mé oblíbené překladatelky), „ne každé zlato třpytívá se“. Takže pokud vás vyloženě nadchl některý turistický průvodce, pojďte si nechat zkazit dojem mým „jihofrancouzským blacklistem“…

…dočíst příspěvek „Jižní Francie — co nechcete vidět“ (příspěvek tak akorát)

Letos v létě jsme se (tehdy s přítelkyní, dnes už) se ženou vydali objevovat krásy jižní Francie. Jedná se o turisticky velmi populární oblast, takže i pokud jste tam v životě nebyli, určitě znáte jména jako Marseille, (pevnost) If, Cannes (filmový festival), St. Tropez (četníci), Avignon (poloviční most), Monako (horních deset tisíc [euro]), Provence (levandule) a další. I když nás výlet rozhodně nezklamal — právě naopak —, není všechno zlato, co se třpytí. Některé známé lokality se opravdu vyplatí minout velkým obloukem a naopak se zdržet v místech, která příliš propagovaná nejsou. Začnu tím pozitivním. Tedy tím, kvůli čemu stojí za to na jih Francie cestovat. Místa, která raději nenavštívit, si nechám na příští příspěvek …

…dočíst příspěvek „Jižní Francie — co musíte vidět“ (skoro román)