Dukelský průsmyk
Ti z vás, kteří tu nejsou zrovna poprvé, asi zaznamenali, že jsem
bezmála před rokem navštívil velmi zajímavou oblast na slovensko-polské
hranici. Koneckonců věnoval jsem tomuto výletu už dva příspěvky s mnoha
fotkami. V reportáži z vojenského
muzea ve Svidníku byla řeč především o vojenské technice, kterou lze
v oblasti vidět, v článku o Údolí smrti jsem
tak nějak nastínil co a proč se na Dukle před více než šedesáti lety
dělo a proč to bylo důležité. Tyto informace si tedy dnes již odpustím,
nové návštěvníky poprosím, aby nejprve přečetli zmíněné texty. Teď
se již konečně dostávám k tomu, co jsem v komentářích sliboval dlouho,
tedy k dukelskému průsmyku samému.
Památník padlých československých vojáků.
Hned zpočátku musím upozornit, že Dukla jako taková stojí za starou
bačkoru. Pokud byste se v oblasti pohybovali a navštívili jen průsmyk,
budete velmi zklamáni. Nic moc tam k vidění není, informačních tabulí je
také poskrovnu (to je vůbec charakteristické pro celou oblast, zajímavosti
musíte vygooglit doma) a to, co tam je, je často v dezolátním stavu.
Rozhodně tedy nedoporučuji preferovat průsmyk před muzeem ve Svidníku a
Údolím smrti.
Symbolický hřbitov československých
vojáků.
Asi jedinou výhodou dukelského průsmyku jako turistické atrakce je fakt,
že jej najdete opravdu snadno. Prostě pojedete pořád po hlavní silnici.
Nejprve minete v předchozí vesnici ohrádku s bitevním letounem a
protiletadlovým dělem a posléze se vynoříte pod táhlým kopcem
(nepředstavujte si alpský průsmyk, Karpaty jsou velmi oblé kopce), kde na
začátku stojí tank, po pravé straně vidíte symbolický hřbitov a na kopci
rozhlednu a dnes již zrušenou celnici. A to je v podstatě ono. Ona třeba
i možnost zaparkování auta je poněkud tristní. Nejprve minete parkovište,
které se tváří jako placené odstavné pro kamiony, posléze zjistíte, že
dál už je jenom Polsko, a tak musíte zpět na tento plácek pokrytý zbytky
asfaltu. Pro osobní auta je asi bezplatné, i když tím si nejsem dodnes
jist. Podle cedulí by se platit mělo, hlídač ale nic nechtěl. Tak
nevím.
Klid našich vojáků střeží pod kopcem tato
T-34/85.
Z parkoviště dojdete napůl po poli, na půl po romlácené cestě
k památníku a symbolickému hřbitovu. Alespoň ty jsou tak nějak
udržovány. Místo je to samozřejmě velmi pietní, i když trochu zmatené.
Kousek od sebe jsou jména/počty Čechoslováků padlých v různých bitvách
karpatsko-dukelské operace, hned vedle busty hrdinů a vysokých důstoníků
československé i sovětské armády. Jen opravdový znalec poměrů dokáže
ale poznat, že nejde o padlé, nebo minimálně alespoň ne ve všech
případech. Jakékoliv doplňující informace ovšem chybí.
Ojedinělý úkaz — informační tabule.
Ze hřbitova vede (kdysi) dlážděná cesta dále vzhůru. Dvacet (či
více?) let bez údržby se na ní notně podepsalo. Když se asi po kilometru
v podstatě ztratí v lesním porostu a začnete se prodírat křovinami,
vydrží už jen ti, kteří skutečně věří, že každá cesta někam vede.
A skutečně na konci naleznete již dříve zmíněnou rozhlednu, která na
první pohled vypadá uzavřeně. Při bližším ohledání jsme však objevili
otevřený vchod a milého pána vybírajícího minimalní vstupné (tuším
0,20 EUR).
Protiletecký kanon ve Vyšném Komárniku.
Bohužel vstupné je veskrze adekvátní. Z věže je sice pěkný výhled a
situační plány vytvářejí krásný přehled o celé bojové operaci, ale
přiznejme si otevřeně, tuhle atrakci ocení jen starší muži se zájmem
o historii/vojenství. Děti v mapách nic krásného nespatří a jen
málokterá žena má chuť studovat informace o pustupujících bojích.
(Budiž ke cti té mé, že tam se mnou nějakou chvíli vydržela. A když
jsem ji na nějaké zajímavé posuny upozornil, i tomu věnovala pozornost.)
Pár dobových fotografiích a minomet v přízemí rozhledny už to
nezachrání. Nejlepší dojem tak zanechal onen milý pán z pokladny.
I když jsme si poklábosili spíš o věcech současných.
„Létající tank“ aneb „černá smrt“ aneb
sovětský bitevní letoun Iljušin Il-2 „Šturmovik“. Opět Vyšný
Komárnik.
No a co dál? Dál nic. Zbytek Dukly už tvoří jen pár památníků,
u nichž ani ne vždy poznáte, že to jsou památníky, resp. co vlastně
připomínají. Skvělý dojem z muzea ve Svidníku potažmo z Údolí smrti
si tak zde spíš pokazíte. Obzvláště smutné je, když zavítáte i na
některý z nedalekých německých vojenských hřbitovů. Ty jsou německou
nadací vzorně a nekontroverzně udržovány — jde prostě o poctu mrtvým,
režim, za nějž (chtě nechtě) bojovali, nepřipomíná vůbec nic. Člověk
si tedy odnáší rozpačitý pocit. Když to zveličím, tak hroby vítězů
zarůstají travou, hroby poražených někdo denně ometá. Je ironií osodu,
že Čechoslováci, kteří bojovali a padli za svobodu a demokracii, dnes
symbolizují spíš totalitu. A v duchu toho upadají v zapomění. Měli
bychom se nad tím zamyslet… možná nejvíc my v Česku. Že na východě
Slovenska jsou peníze potřeba k něčemu jinému než ometání hrobů, to
ví každý, kdo tam zavítal.
Precizně udržovaný německý vojenský hřbitov
v obci Hunkovce.
Teď jsem se těmi třemi články opravdu namlsala. Ale to abych si pospíšila, než dojde k nápravě a všude budou dlážděné chodníčky a ukazatele a průvodci a němečtí tůristé s foťáky… Možná jsem divná, ale celkem by mi tahle syrovost a přirozený charakter operačního prostoru vyhovovala. Tak snad příští dovolenou. A kdyby měl náhodou někdo stejný nápad a jel autem, ráda se podělím o náklady, když mě vezme jako spolujezdce. Stejně jsem voostuda, táta tam bojoval, a já se tam ještě ani jednou nebyla podívat. :-/
Reakce na Gandalfina @ 04.08.2010:
Hromad turistů bych se nebál, jde o opravdu odlehlou a — nalejme si čistého vína — pro běžného turistu nijak atraktivní lokalitu.
Že Ti vyhovuje syrovost, to bych vcelku chápal. Žel Bohu v případě Dukelského průsmyku nejde o syrovost, ale o zanedbanou pompéznost… Tedy o pravý opak a ještě k tomu neudržovaný. Fakt to nevypadá dobře. Mimochodem: Zrovna se z této lokality opět vracím a v Hunkovcích jsem viděl vojáky německé armády, kterak opravují příjezdovou cestu k německému hřbitovu. Československý beze změny…
Musím opět přispět svoji troškou do mlýna stran letectva (:-) Přezdívka „černá smrt“ byla sice používána i pro Il 2, ale více se o ní zasloužila úspěšnější a hlavně modernější verze Il 2m3. Dvoumístní verze – pilot se střelcem z velkorážného kulometu chránícím zadní polosféru a silnějším motorem. Později i s lepším pancéřováním. Výraz „létající tank“ by si zasloužila spíše modernizovaná verze Il 10 používaná ke konci války ( např. v bitvě o Berlín a při bojích s Japonci v Mandžuské válce )
Každopádně hlavně verze IL 2m3 patří mezi nejlepší bitevníky II. světové války (:-)