Havlas.eu

Ti z vás, kteří tu nejsou zrovna poprvé, asi zaznamenali, že jsem bezmála před rokem navštívil velmi zajímavou oblast na slovensko-polské hranici. Koneckonců věnoval jsem tomuto výletu už dva příspěvky s mnoha fotkami. V reportáži z vojenského muzea ve Svidníku byla řeč především o vojenské technice, kterou lze v oblasti vidět, v článku o Údolí smrti jsem tak nějak nastínil co a proč se na Dukle před více než šedesáti lety dělo a proč to bylo důležité. Tyto informace si tedy dnes již odpustím, nové návštěvníky poprosím, aby nejprve přečetli zmíněné texty. Teď se již konečně dostávám k tomu, co jsem v komentářích sliboval dlouho, tedy k dukelskému průsmyku samému.

Památník padlých československých vojáků.

Hned zpočátku musím upozornit, že Dukla jako taková stojí za starou bačkoru. Pokud byste se v oblasti pohybovali a navštívili jen průsmyk, budete velmi zklamáni. Nic moc tam k vidění není, informačních tabulí je také poskrovnu (to je vůbec charakteristické pro celou oblast, zajímavosti musíte vygooglit doma) a to, co tam je, je často v dezolátním stavu. Rozhodně tedy nedoporučuji preferovat průsmyk před muzeem ve Svidníku a Údolím smrti.

Symbolický hřbitov československých vojáků.

Asi jedinou výhodou dukelského průsmyku jako turistické atrakce je fakt, že jej najdete opravdu snadno. Prostě pojedete pořád po hlavní silnici. Nejprve minete v předchozí vesnici ohrádku s bitevním letounem a protiletadlovým dělem a posléze se vynoříte pod táhlým kopcem (nepředstavujte si alpský průsmyk, Karpaty jsou velmi oblé kopce), kde na začátku stojí tank, po pravé straně vidíte symbolický hřbitov a na kopci rozhlednu a dnes již zrušenou celnici. A to je v podstatě ono. Ona třeba i možnost zaparkování auta je poněkud tristní. Nejprve minete parkovište, které se tváří jako placené odstavné pro kamiony, posléze zjistíte, že dál už je jenom Polsko, a tak musíte zpět na tento plácek pokrytý zbytky asfaltu. Pro osobní auta je asi bezplatné, i když tím si nejsem dodnes jist. Podle cedulí by se platit mělo, hlídač ale nic nechtěl. Tak nevím. 

Klid našich vojáků střeží pod kopcem tato T-34/85.

Z parkoviště dojdete napůl po poli, na půl po romlácené cestě k památníku a symbolickému hřbitovu. Alespoň ty jsou tak nějak udržovány. Místo je to samozřejmě velmi pietní, i když trochu zmatené. Kousek od sebe jsou jména/počty Čechoslováků padlých v různých bitvách karpatsko-dukelské operace, hned vedle busty hrdinů a vysokých důstoníků československé i sovětské armády. Jen opravdový znalec poměrů dokáže ale poznat, že nejde o padlé, nebo minimálně alespoň ne ve všech případech. Jakékoliv doplňující informace ovšem chybí.

Ojedinělý úkaz — informační tabule.

Ze hřbitova vede (kdysi) dlážděná cesta dále vzhůru. Dvacet (či více?) let bez údržby se na ní notně podepsalo. Když se asi po kilometru v podstatě ztratí v lesním porostu a začnete se prodírat křovinami, vydrží už jen ti, kteří skutečně věří, že každá cesta někam vede. A skutečně na konci naleznete již dříve zmíněnou rozhlednu, která na první pohled vypadá uzavřeně. Při bližším ohledání jsme však objevili otevřený vchod a milého pána vybírajícího minimalní vstupné (tuším 0,20 EUR).

Protiletecký kanon ve Vyšném Komárniku.

Bohužel vstupné je veskrze adekvátní. Z věže je sice pěkný výhled a situační plány vytvářejí krásný přehled o celé bojové operaci, ale přiznejme si otevřeně, tuhle atrakci ocení jen starší muži se zájmem o historii/vo­jenství. Děti v mapách nic krásného nespatří a jen málokterá žena má chuť studovat informace o pustupujících bojích. (Budiž ke cti té mé, že tam se mnou nějakou chvíli vydržela. A když jsem ji na nějaké zajímavé posuny upozornil, i tomu věnovala pozornost.) Pár dobových fotografiích a minomet v přízemí rozhledny už to nezachrání. Nejlepší dojem tak zanechal onen milý pán z pokladny. I když jsme si poklábosili spíš o věcech současných.

„Létající tank“ aneb „černá smrt“ aneb sovětský bitevní letoun Iljušin Il-2 „Šturmovik“. Opět Vyšný Komárnik.

No a co dál? Dál nic. Zbytek Dukly už tvoří jen pár památníků, u nichž ani ne vždy poznáte, že to jsou památníky, resp. co vlastně připomínají. Skvělý dojem z muzea ve Svidníku potažmo z Údolí smrti si tak zde spíš pokazíte. Obzvláště smutné je, když zavítáte i na některý z nedalekých německých vojenských hřbitovů. Ty jsou německou nadací vzorně a nekontroverzně udržovány — jde prostě o poctu mrtvým, režim, za nějž (chtě nechtě) bojovali, nepřipomíná vůbec nic. Člověk si tedy odnáší rozpačitý pocit. Když to zveličím, tak hroby vítězů zarůstají travou, hroby poražených někdo denně ometá. Je ironií osodu, že Čechoslováci, kteří bojovali a padli za svobodu a demokracii, dnes symbolizují spíš totalitu. A v duchu toho upadají v zapomění. Měli bychom se nad tím zamyslet… možná nejvíc my v Česku. Že na východě Slovenska jsou peníze potřeba k něčemu jinému než ometání hrobů, to ví každý, kdo tam zavítal.

Precizně udržovaný německý vojenský hřbitov v obci Hunkovce.