Havlas.eu

Potřebujete-li zarelaxovat od psychické činnosti — od fyzické se relaxuje nejlépe v posteli, masáží, koupelí a podobně —, ideálním způsobem je turistika po českých pohořích. Na rozdíl od mnohých zahraničních mají totiž naše hory velmi propracovaný a rozsáhlý systém turistických stezek (tímhle jsme vůbec unikátní, ale to je na jiné povídání), přičemž jde o velmi pěkné a v drtivé většině případů nenáročné cesty. Žádná šílená stoupání nemůžete potkat už jen z toho důvodu, že naše nejvyšší vrcholy přesahují s bídou 1 500 nadmořských metrů; chodí se většinou po měkkých lesních cestách, v horším případě po asfaltkách; a co chvíli potkáte nějaké restaurační zařízení či kiosek. Ve většině lokalit navíc nepotkáte ani příliš mnoho lidí a hlavně přírodu máme krásnou. Ať si kdo chce co chce říká, s průzračnými moři oblíbených zahraničních letovisek minimálně srovnatelnou.

Vysílač na Pradědu — blíž už radši ani nechoďte.

Mezi populárnější pohoří patří Jeseníky s pátou nejvyšší horou republiky (Praděd, 1 491 m.n.m.). Také proto jsme se ženou uvítali nabídku několika přátel na společný víkendový pobyt v této lokalitě. Dřívější akce tohoto typu v Jizerských horách, Krkonoších, Beskydech a slovenských Tatrách se navíc skvěle osvědčily, o zážitky nikdy nebyla nouze. A předem dobře naplánovaný program v Jeseníkách sliboval hodně. Na rovinu ovšem musím říci, že tentokrát jen sliboval. Přestože jsme za ty tři dny obrazili mnoho (údajně) zajímavých míst, zůstala tentokrát po výletě pachuť zmaru. Pocitu, že kdybychom vyrazili od svého domu po hřebenech (resp. hřebíncích) Lužických hor, udělali bychom lépe. 

Vysílač na Pradědu — nahoře je vyhlídka, z níž vidíte méně než od paty věže.

Ne, že by Jeseníky nebyly pěkné. Na českomoravský standard jde o pohoří dosti vysoké a zajímavě členité — když se dostanete na nějakou vyhlídku, pohled stojí za to. Jenže to je program na chvilku a co dál? Dál můžete chodit po turistických stezkách a kochat se přírodou, bezesporu pěknou. Jenže to nabízejí prakticky každé české hory a nejen ty. Třeba i v Praze nebo v severočeských uhelných pánvích jsou místa, kde zůstala příroda krásná, nedotčená. Dovolím si tvrdit, že něco podobného má blízko svého domu každý Čech/Moravan. Takže jezdit kvůli tomu do Jeseníků smysl rozhodně nemá (pokud tam tedy nebydlíte ;-). 

Naučná stezka údolím Bílé Opavy je velmi pěkná. Rozhodně ne však unikátní. A moc se toho nenaučíte.

Díky popularitě pohoří je navíc turistika v Jeseníkách docela masová záležitost. Podobně masová, jako třeba v Krkonoších, na Šumavě, či v některých místech Beskyd. Po hříchu však Jeseníky nenabízejí po cestě žádná unikátní místa, jako zmíněná „konkurenční“ pohoří. Případ sám pro sebe je například výstup na nejvyšší horu Jeseníků, již jmenovaný Praděd. Z Karlovy Studánky se můžete nechat vyvézt autobusem (starou městskou Karosou udržovanou z posledních sil, která celou cestu jede na dvojku.. prostě ztělesněná ekologie) do asi 1 000 nadmořských metrů, a pak zahájit cestu vzhůru po široké asfaltové cestě. No, zase tak široká není, protože davy lidí proudících sem tam ji spolehlivě zacpou. A vzhledem k tomu, že pokyny, na které straně silnice se má chodit, nikdo nerespektuje, promění se celý výlet spíš v prodírání se davem ne nepodobnému tomu na Václavském náměstí uprostřed turistické sezóny. Na vrcholu se po „náročné“ tůře můžete občerstvit v kiosku či restauraci (získáte-li tedy odvahu prorazit velmi husté hejno much, které se kdovíproč hromadí zrovna před vchodem), případně zaplatit šedesát korun za výhled skrz umatlaná okna televizní věže. Za ten samý výhled, co máte (zadarmo) i z pod její paty, eventuálně z kterékoli jiné vyhlídky v Jeseníkách. Když vás pak na autům zakázané cestě málem přejede BMW kabriolet s „drsným“ frajerem a jeho buchtou, groteska je vcelku dokonalá.

Jeseníky jsou (pro technika) zajímavé využitím alternativních zdrojů elektřiny
(pohled z horní nádrže PVE Dlouhé stráně do kraje).

Ale ani další místa na tom nejsou o mnoho lépe. Například rašelinové jezírko na naučné stezce Rejvíz zůstává také daleko za očekáváním. To, že uprostřed lesa někdo vybírá vstupné, mě zase tolik nepohoršilo. Koneckonců možná dva kilometry dlouhý dřevěný chodník se zadarmo z nebe nesnesl. Ale u naučné stezky bych očekával, že se něco přiučím a že něco uvidím. Žel bohu přiučil jsme se jen obecné řeči o principu rašelinišť (stejnou ceduli naleznete u každého většího bahna) a získal informace o tom, co bych tam mohl vidět, kdybych tam mohl něco vidět. Například výskyt masožravé rosnatky mě vcelku zaujal, ale podívat se na ní budu muset do botanické. A podobné je to se živočichy. Nemohu se zbavit dojmu, že podobné cedule se rozvěšují jen proto, aby příchozí turisty znechutili (co mohli vidět a neviděli) a aby napříště už do chráněné oblasti necourali. Žel bohu ani samo rašelinové jezírko (z inzerovaných „jezírek“ nakonec vidíte jen jedno) není žádné terno. Ne, že by nebylo pěkné. Ale vyhlídková plošina tři krát dva metry moc prostoru k nahlédnutí do zajímavé přírody neposkytuje. A co hůř, naučná stezka návštěvou jezírka začíná a končí. Co se týče rejvízského jezírka, raději si kupte knihu profesionálních fotografií z jesenicka a podívejte se na něj tam. Uvidíte určitě více.

Mechové jezírko v rašeliništi Rejvíz — další naučná stezka, jež slibuje více než nabízí.

Další zajímavou epizodou je úroveň služeb. Že si tři čtvrtě hodiny sedících kolegů v pochybné restauraci pod Pradědem nikdo nevšiml, to mě zase tolik nešokovalo. Servírka s prsty v omáčce mě už u vstupu přesvědčila o tom, na jaké jsme adrese. Že mi ale (na vrcholu turistické sezóny) v pravé poledne ve vedlejším kiosku dali poslední (v mikrovlnce ohřívaný, vysušený a prasklý) párek v rohlíku, přičemž „hamburgery“ (jediné další jídlo v nabídce) prý následující tři hodiny nebudou, protože musí rozmrznout, to už mě vcelku dorazilo. Na špatný podnik narazíte všude, chce se říci. Jenže v Jeseníkách jsme nenarazili na dobrý. A ani na průměrný. Například v Karlově Studánce nám zase v poloprázdné, nepříliš velké restauraci servírka hned na úvod vmetla do tváře čtyřicetiminutovou čekací dobu. Člověk doufal, že takoví amatéři nejsou, že prostě jen — vidouc příchozích 12 lidí — měla potřebu upozornit na jisté časové nároky. Chyba lávky. Na jídlo jsme čekali poctivou hodinu (úvodních 15 minut čekání na servírku nepočítám), přičemž jsme ještě museli svůj výběr opravit, neboť až poté, co nás slečna nechala pročíst jídelníčky, se uráčila oznámit nedostupnost dobré pětiny nabídky. S těmito zkušenostmi mě pak už v dalším podniku vůbec nepřekvapilo přesvědčení jiné servírky, že jsem si ty knedlíky neobjednal a že na toho pána u vedlejšího stolu (co přišel půl hodiny po nás a dostal jídlo dříve) koukáme se ženou hladově jen tak pro zábavu.

Pohled z vyhlídky nad městem Jeseník.

Suma sumárum, Jeseníky jsou naše (snad mě žena promine, že mluvím i za ni) jasné „Never more“. Jediné, co mě osobně opravdu nadchlo, byla již dříve popisovaná návštěva PVE Dlouhé stráně, která ten ostatní děs alespoň trochu vyrovnala (ženu z pochopitelných důvodů zase tolik nenadchla). Maximálně, až budeme mít někdy cestu kolem, stavíme se na zámku ve Velkých Losinách (čarodějnické procesy, výroba ručního papíru).