Havlas.eu

Letos v létě jsme se (tehdy s přítelkyní, dnes už) se ženou vydali objevovat krásy jižní Francie. Jedná se o turisticky velmi populární oblast, takže i pokud jste tam v životě nebyli, určitě znáte jména jako Marseille, (pevnost) If, Cannes (filmový festival), St. Tropez (četníci), Avignon (poloviční most), Monako (horních deset tisíc [euro]), Provence (levandule) a další. I když nás výlet rozhodně nezklamal — právě naopak —, není všechno zlato, co se třpytí. Některé známé lokality se opravdu vyplatí minout velkým obloukem a naopak se zdržet v místech, která příliš propagovaná nejsou. Začnu tím pozitivním. Tedy tím, kvůli čemu stojí za to na jih Francie cestovat. Místa, která raději nenavštívit, si nechám na příští příspěvek …

Nice is nice

Tahle slovní hříčka asi napadne každého, kdo má alespoň nějaké základy anglického jazyka. Kupodivu to není klišé z pohlednic (samozřejmě i domorodci, i přes svůj odpor k čemukoli cizojazyčného, na ni přišli), ale svatá pravda. Nice [nis] patří skutečně k perlám (nejen francouzského) pobřeží. Krásné město, jež je učebnicovým příkladem středomořské architektury, přechází pozvolna v oblázkovitou pláž, na které se už od časných ranních hodin sluní nejen také mnoho místních. (Žel Bohu, polonahé Francouzky by se dostaly spíše do magazínu „Vyschlá treska“ než do Sports Illustrated. V tomhle směru zůstaňte raději doma.) 

Celou idylu kupodivu nenaruší ani letadla, co chvíli přelétající relativně nízko nad pláží tak, aby za zátokou mohla dosednout na místní letiště, a kupodivu ani velké trajekty přivážející další sluncechtivé turisty. Celé Nice je totiž tvořeno třemi oblouky třech zátok, přičemž hlavní městská pláž (několik kilometrů dlouhá) je v zátoce prostřední, letiště v zátoce první a přístav v zátoce třetí. Takže doprava dotváří na pláži atmosféru, ale neobtěžuje. Za zmínku stojí ještě místní trhy, kde dopoledne nakoupíte daleko lepší věci (jídlo i zboží) než v obchodech, několik památek (třeba nezbytná přístavní pevnost) a potěší i skvělá síť místní dopravy, která vás za jednotnou cenu 1 euro doveze nejen kamkoli po městě, ale prakticky kamkoli po Azurovém pobřeží (Cote d’Azur [kot da-zir]). Mimochodem, ten název je opravdu trefný — moře je nádherně modré a čisté. 

Cenově patří Nice sice k dražším destinacím, proti francouzskému standardu je to však nárůst maximálně v mezích 10 – 20%, což se dá bez problémů snést. Navíc, vzhledem k nízkému kurzu eura vůči koruně, jsou ceny srovnatelné s Českem. Leccos koupíte dokonce levněji. Pouze u pohostinství se připravte na nepříjemné překvapení, i v levné restauraci (nepočítáme-li McKačera a podobné podniky) začíná základní menu pro jednoho člověka na cca 10 euro. Na druhou stranu ušetříte na vstupných. Jen s obtížemi budete hledat něco, kde by se vstup vůbec vybíral.

Překvapení na vrcholu skály

Během exkurze v parfumerii (to za zmínku nestojí) průvodkyně mimoděk zmínila, že „nahoře na skále je vesnice“. Protože bylo dost času a rádi vidíme maximum, vypravili jsme se po velmi strmé stezce vzhůru. Vynaložená námaha ovšem byla odměněna. Ona zmíněná „vesnice“ je totiž nádherné starobylé město Éze [é-z] vytesané přímo do skály.

Na auta, nýbrž i kola a motorky zapomeňte, uzoučké křivolaké uličky plné stoupání, klesání a schodů dovolují s obtížemi průchod člověku. Ale stojí to za to — různě (více či méně) přikrčené domečky, které jsou s ohledem na turistickou lákavost samozřejmě plné hotýlků, krámečků a galerií, prostě musíte vidět. A na vrcholu naleznete nejen kostel, ale i hrad a dokonce malou botanickou zahradu. V neposlední řadě pak z mnoha vyhlídek můžete pořídit nádherné snímky pobřeží. Nebo se tou krásou prostě jen kochat. Jen turistických informací je málo. I když fakta typu „poloha města skýtala jeho obyvatelům ochranu, která nebyla nikdy prolomena“ stejně asi nikoho nepřekvapí.

Nejen formule a hazard

Monako je proslavené jako sídlo horních deseti tisíc a hazardu. To nelze popřít, jen je třeba dodat, že jde o horních deset tisíc euro. Pokud totiž vaše jachta nemá délku alespoň dvacet metrů, budete se muset spokojit s jedním z vedlejších přístavů, do hlavního vás nepustí. Že jachtu nemáte? Pak jste turista. Ledaže byste měl svůj tryskáč ustájený na letišti v Nice a létal si k němu taxi-vrtulníkem. To by vás ještě omluvilo. Kupodivu — míru snobáctví opravdu překonávají snad jen šejci v Saudské Arábii — není Monako nijak drahé. Ceny (platí se taktéž eury) jsou stejné jako na francouzské části pobřeží, takže i v centru luxusu nakoupíte bagetu za pár centů.

Vstupů už lze zaplatit poměrně hodně, ale pohybují se ve standardních západoevropských rovinách (5 — 10, maximálně 15 euro) a rozhodně má za ně Monako co nabídnout. Oceánografické muzeum, rozsáhlou sbírku veteránů (aut), svezení se vozem Ferrari po trati Formule 1 (v Monaku se jezdí v ulicích města) a další. Na druhou stranu, leccos je přístupné i zadarmo. Nádherné městské parky, kterým by naše nejlepší botanické zahrady jen stěží konkurovaly, systém městských výtahů, jež významně urychlí pohyb po městě, různé vyhlídky a podobně. Rozhodně si Monako můžete užít, i když máte v kapse díru.

Za zmínku stojí samozřejmě i město samo. Když vidíte místní hornatý terén, musíte žasnout, jak se do tohoto prostředí dalo narvat takové obrovské množství lidí a budov. Jestli jsou na světě místa, kdy lidská architektura zvítězila nad přírodními podmínkami, Monako mezi ně určitě patří.

Sídlo papeže a Řím to není

Avignon [aviňon] znají lidé vesměs jako město, kde jeden most končí v půlce řeky Rhony [róny]. (Mimochodem, onen most sice naoko v půlce řeky končí, ale v půlce jednoho ramene. Z původní délky mostu — 22 oblouků, téměř 1 km — jsou zachovány slabé čtyři oblouky.) Kvůli mostu, byť za vidění rozhodně stojí, by ovšem nemělo cenu se sem trmácet. Avignon nabízí mnohem víc — na první pohled zaujme historické jádro města, kompletně obehnané zachovaným hradebním systémem. (Mimochodem, svého času, tj. ve 14. století, šlo o jedno z největších měst Evropy.)

Uprostřed hradeb navíc naleznete nádherný gotický papežský palác. V době neshod uvnitř církve (ono zmíněné 14. století) zde totiž sídlilo cca 70 let pět papežů, kteří samozřejmě museli mít patřičné sídlo. Nádherná „poctivá“ kamenná stavba je nejen skvěle zachována (zrekonstruována), ale s ohledem na to, že už zde papeži dávno nesídlí, i zcela přístupná. Takže se můžete podívat třeba i na střechu věže a rozhlédnout se po kraji i po městě. Monumentalita stavby je opravdu velká, s žádnou „konveční památkou“ ji srovnávat nelze. I pokud jste viděli chrám sv. Petra v Římě, budete z avignonského papežského sídla ohromeni.

Součástí papežského paláce je i nádherná gotická katedrála a nesmíme opomenout ani papežské zahrady. Komu by to bylo málo, tak na protějších svazích za řekou stojí další středověké opevněné město a dokonce i monumentální pevnost. Za jeden den rozhodně všechno nestihnete, i kdybyste měli nezničitelné nohy.

Orlí město

Jako „orlí hnízdo“ se obvykle označuje sídlo položené vysoko v horách. Většinou však jde o ojedinělou stavbu, maximálně komplex několika málo staveb. Podle těchto měřítek by Les Baux de Provence [l-bó d-prováns] muselo být skutečným orlím městem. Na skále, jež ční vysoko z jinak relativně rovinatého kraje posetého sady a poli, je totiž celá rozsáhlá vesnice. Proti již zmíněnému Éze je poněkud prostornější a rovinatější (asi proto také víc plná Němců), nicméně stále je to nádherné a romantické místo.

Když projdete křivolakými uličkami města, otevře se před vámi náhorní plošina, která dříve sloužila k pastvě zvířat. Obléhat tohle město tedy rozhodně smysl nemělo, dřív než obyvatelé by vyhladověla obléhající armáda. Dnes, kromě velmi prudkého větru (tzv. provensálský Mistral), je na této plošině několik atrakcí pro turisty včele s funkční replikou dobývacího katapultu (trebuchetu), pojízdného katapultu, beranidla a dalších středověkých válečných strojů. A když říkám funkční, myslím tím skutečně funkční — když turisté zamakají a katapult natáhnou, metne na planinu kus čehosi měkkého, co se v místě dopadu efektně rozpráší. Nic by se tím asi nedobylo, ale vypadá to dobře.

Ale ani to není vše, neboť nad městem a nad planinou, rozkládají se ještě trosky nad poměry velkého hradu. Pokud máte rádi středověkou atmosféru zřícenin, určitě tohle místo stojí taky za vidění, byť — narozdíl od vstupu do města — se zde zaplacení poplatku nevyhnete. Hrad má dvě hlavní věže, které jsou přístupné a je z nich nádherný výhled do rovinatého kraje. Ale i zbylé části stojí za návštěvu. I proto, že na všech zajímavých místech jsou kresby-rekonstrukce původní podoby. Člověk tak získá dobrou představu o tom, jak se zde kdysi žilo.

Když jsem zmínil tu přístupnost… Velmi zajímavé bylo, že schodiště vedoucí na obě věže bylo ve velmi špatném stavu a výstup po něm byl dosti náročný. Na tuto skutečnost upozorňovala cedule, kde hlavní myšlenkou bylo „cesta uzavřena — vstup na vlastní nebezpečí“. S tímto zajímavým přístupem jsem se setkal ve Francii mnohokrát. Pokud přístupu nebránil fakt, že by došlo k poškození památky, vždy byl umožněn. Maximálně se majitel zbavoval odpovědnosti za případná zranění neopatrných návštěvníků. Bylo to rozhodně příjemné v porovnání s našimi památkami, kde je často přístup znemožněn kvůli kdejaké blbosti.

Perla antické architektury

Nakonec jsem si nechal to nejlepší, co můžete v jižní Francii vidět. Historicko-technická památka s názvem Pont du Gard [pont-di-gard] (po přeložení zjistíte, že název je zcela neinvenční — „most přes řeku Gard“) je bezmála dva tisíce let starý unikát… Triumf antické architektury, který by i s dnešními znalostmi a dovednostmi bylo těžké napodobit. Protože mnoho lidí napadne, proč takový kolos stojí uprostřed neobydlené (pomineme-li budovy pro turisty) části země, dovolím si nejprve malou historickou odbočku.

Těsně po Kristu byla římská říše na vrcholu svého rozkvětu a rozpínala se mimo jiné i v dnešní jižní Francii. Mezi nejvýznamnější a nejrychleji rostoucí města této oblasti patřilo Nimes [nim], které se ovšem potýkalo s vážným nedostatkem pitné vody. A tak antičtí inženýři naprojektovali padesát kilometrů dlouhý vodovod, který denně městu přiváděl 20 tisíc kubíků (!) pitné vody ze vzdálených vnitrozemských pramenů u obce Uzes [ú-z]. Na padesáti kilometrech měl tento vodovod spád asi 15 metrů, tedy zhruba 30 centimetrů na jeden kilometr délky (tedy 30:100 000, resp. 3:10 000). Vytesat do skal něco tak přesného, to už samo o sobě zaslouží velké uznání.

Jenže co čert nechtěl, v cestě tohoto projektu stála jedna významná překážka — údolí řeky Gard a samozřejmě řeka sama. A právě tento problém řeší Pont du Gard. 49 metrů vysoký a 275 metrů dlouhý třípatrový most tedy nesloužil k přechodu řeky (byť na jeho spodním patře je i na dnešní poměry slušná silnice), ale byl stavěn jako gigantické potrubí. Poslední patro tak ukrývá zhruba metr široký a metr a půl vysoký kanál, v němž pitná voda pro Nimes překonávala údolí řeky Gard. Mimochodem, přesný termín pro tento typ stavby je „akvadukt“.

Pro zajímavost by se slušelo ještě dodat, že stavba mostu trvala necelých dvacet let a poté (podle nejnovějších výzkumů sedimentů v kanálu pro vodu) sloužil přibližně tři sta až čtyři sta let. Přičemž se předpokládá, že vodovod do Nimes se přestal používat proto, že po úpadku římské říše nebylo v dobách ranného středověku město schopno udržovat padesátikilometrový kanál v chodu, bezpečí a čistotě. Pont du Gard je ovšem schopen plnit svůj účel prakticky ještě dnes. Nezajímavé není ani to, že most je pouze poskládán z opracovaných kamenných bloků  — maltu a podobné vymoženosti byste hledali marně. A o jeho monumentalitě svědčí i fakt, že za normálních okolností ani jeden z pilířů nestojí ve vodě řeky Gard. Jeden z oblouků mostu se pohodlně klene nad ní.

Sečteno a podtrženo, kdo neviděl, neuvěří. A jestli něco z jižní Francie vidět opravdu musíte, je to právě Pont du Gard. Mimochodem — vstup je zdarma (a za malý poplatek se nechá s průvodcem vstoupit i do útrob vodního kanálu).