Havlas.eu

Než jsem se tu před časem začal rozplývat nad krásami jižní Francie, mimoděk jsem též zmínil, že se nám se ženou podařilo navštívit i několik míst, jimž bychom se napříště jisto jistě vyhnuli. Jak totiž pravil můj oblíbený autor (v překladu mé oblíbené překladatelky), „ne každé zlato třpytívá se“. Takže pokud vás vyloženě nadchl některý turistický průvodce, pojďte si nechat zkazit dojem mým „jihofrancouzským blacklistem“…

Cannes, chcíp' tam pes

První velké rozčarování naší cesty přišlo ve městě proslaveném světoznámým filmovým festivalem. Každý ty záběry znáte — drahá auta, krásné róby, známí lidé a zapadající slunce společně s palmami dává noblesní atmosféře romatický nádech. Realita je však poněkud krutější: Dopravní zácpa vedle omšelého paneláku, o němž vám průvodce s šibalským úsměvem prozradí „to je to slavné kino, kde se odehrávají festivaly“ (vypelichaný červený koberec skutečně při bližším ohledání naleznete). Dlaždice s otisky rukou známých herců vypadají, jak když stará Horáčková v zapadlé vesnické hospodě zapomene uklidit hajzlíky. A vyjma pláže plné vajglů je všechno zavřené a ve městě není ani noha, třebaže časné ráno už rozhodně nebylo a polední siesta ještě také ne.

Ne že by nebylo v Cannes [kán] nic k vidění — městský park pokrytý Wi-Fi, či podzemní kontejnery na tříděný odpad oko technika potěší. A oko romantika či fotografa zase zajímavá zákoutí (viz následující fotka). Ale rozhodně budete jen velmi obtížně hledat něco, kvůli čemu byste sem měli jet přes půl Evropy. Snad jen pokud jste sběrateli razítek (nebo jiných suvenýrů z cest), přidáte si další známý zářez na pažbu své záliby.

Horní Četníkov

Jen těžko bychom hledali člověka, který neviděl alespoň jednu z četnických komedií s Luisem de Funésem v hlavní roli. Saint-Tropez [san-tropé] je proto (alespoň v našich zeměpisných šířkách) synonymem pro středomořský ráj. A všechny ty krásné zátoky, pláže a průzračně modré moře tam skutečně jsou. Jako v kterékoli jiné části Azurového pobřeží.

Pokud jste si někdy u jednoho ze zmíněných filmů kladli otázku, jak může těch pár policistů uhlídat takové obrovské letovisko, na místě naleznete odpověď velmi snadno. Saint-Tropez je totiž neskutečná díra po granátě. Zhruba pět tisíc obyvatel žije natěsnaných v malinkém městečku, které celé obejdete velmi pomalou chůzí asi za deset minut. Tedy za zhruba polovinu času, který strávíte na cestě přes megalomanské rozpálené přístavní parkoviště, kde musíte po příjezdu odstavit svůj dopravní prostředek. Ten dopravní prostředek, kterým pod dvou hodinách popojíždění překonáte necelých třicet kilometrů dlouhou, uzoučkou, ale velmi frekventovanou silnici vedoucí k městu.

A bohužel ani vychvalovaný přístav s luxusními jachtami není to, co průvodci slibují. (I když přehlédnete davy turistů, což opravdu nelze.) Pokud jste viděli Monako, tak Saint-Tropez je takový zkušební vzorek luxusního přístavu. Něco jako když vám v hypermarketu dají ochutnat jeden preclík z půlkilového „párty mixu“. Jediné, co tedy v Saint-Tropez tak trochu stojí za vidění je legendární četnická stanice. Ale připravte se na to, že jde o budovu ve velmi špatném stavu.

Výstava lešení

Hlavním „hitem“ starobylého města Arles [árl] je z dob Římské říše velmi dobře dochovaný a dodnes funkční amfiteátr. A právě jeho unikátní zachovanost, která i v dnešních dobách umožňuje jeho běžné využití, je největším problémem. V praxi totiž vypadá tak, že vnitřek amfiteátru obepíná lešení-hlediště a lešení-jeviště. Můžete tedy vypláznout čtyři eura a jít se dovnitř podívat na lešenářské trubky. Jeden z mých kamarádů nazývá podobné „atrakce“ velmi přiléhavě „turistická dojička“. Pravda ale je, že na lešení se můžete podívat i zadarmo — amfiteátr je jím obestavěn i zvenku.

Pokud do Arles zavítáte s organizovanou skupinou, připravte se na kostelní maraton. V tomhle městě je totiž několik relativně unikátních Božích stánků a žádný správný fanatický průvodce si jistě nenechá ujít možnost vás všemi protáhnout. Ne že bych měl něco proti kostelům a chrámům. Jde o rozhodně zajímavá místa (architektonicky i svou podstatou). Nicméně nemám zdaleka zmapované ani kostely v okolí svého bydliště, takže necítím ani potřebu znát všechny svatostánky v kdejakém zahraničním městě.

Nicméně jistá výhoda Arles je v již zmíněné starobylosti města. Pokud už se tam tedy dostanete, můžete se alespoň pokochat mnoha zajímavými budovami a zákoutími. A na náměstí si nezapomeňte koupit vynikající zmrzlinu. Čím víc kopečků, tím lepší cena ;-)

Bordeille

Druhé největší město Francie, osmisettisícové Marseille [marsej], je vlastně obrovským přístavem. Což se stává, jako u každého jiného velkého přístavního města, jeho alfou a omegou. Historický přístav plný jachet, jachtiček a dalších menších plavidel, chráněný u vjezdu dvěma pevnostmi, sice oku suchozemské krysy určitě zalahodí, ale prakticky nic jiného ve městě neuvidíte. Další možnosti už jsou jen dva chrámy, které sice vypadají zvenku pěkně, ale jejich historická hodnota příliš velká není.

Pokud přeci jen vyrazíte do města, tak mimo všudypřítomného svinčíku a (pro nás suchozemce) podivného přístavního zápachu, si všimnete ještě jedné zajímavé věci. Město je relativně moderně stavěno, přičemž v provoúhlé síti ulic se dá vcelku dobře nakupovat. Tedy pokud sháníte boty, hadry, suvenýry a luxusní drogerii. Kdybyste se ovšem čirou chtěli najíst, máte smůlu. Tedy pokud si nevystačíte s podrážkou z bot od Versaceho. Bagetu jsme v Marseille sháněli asi hodinu a po další hodině marného hledání nějakých dalších potravin, jsme vzali zavděk nepříliš čistým přístavním McDonaldem.

Přesto bych nedoporučoval Marseille úplně zavrhnout. Má rozhodně smysl tam zajet. Ovšem nechoďte do města, ale nasedněte na některou z výletních lodí. Místní ostrovy a vyhlídkové plavby kolem pobřeží skutečně stojí za to. A nejsou ani nijak drahé.