Havlas.eu

V jihovýchodním cípu Německa, nedaleko rakouského Salzburgu, stojí těsně pod vrcholem hory Kehlstein zajímavá horská chata. V nadmořské výšce 1 820 metrů naleznete jedno z poněkud kontroverzních míst, respektive jedno z míst s pohnutou historií. Přestože poněkud glorifikující název Orlí hnízdo (Eagle’s Nest) Němci pro jistotu raději moc nezmiňují (používají univerzálnější „dům na Kehlsteinu“ — Kehlsteinhaus), většina světa zná letní sídlo Adolfa Hitlera pod tímto jménem. A nutno uznat, že jde o název mimořádně trefný. Koneckonců přesvědčit se můžete sami, chata na Kehlsteinu je volně přístupná.

Orlí hnízdo není zrovna tajná stavba — vidět je opravdu zdaleka.

Jak vůbec Orlí hnízdo vzniklo? V roce 1939 měl Adolf Hitler oslavit padesáté narozeniny. A protože diktátorovi s neomezenou mocí je vhodné se vlichocovat, rozhodla se jeho domovská základna nacistické strany dát mu pořádný dárek. Jenže někoho takového neuctíte flaškou whisky, novými bačkorami, či přáním typu „vrať se do hrobu“. Tak to vzali chlapci z mnichovské NSDAP od podlahy — k narozeninám dostane jejich (tehdy opravdu ještě) milovaný vůdce dům. Jenže to nemůže být dům ledajaký. Třebaže Adolf Hitler soukromě vlastnil pouze jeden větší byt (!), nemovitostí a různých gigantických staveb měl k dispozici habaděj.

Vstup do tunelu k výtahu na vrchol.

Tak se začalo s gigantickým projektem — do neuvěřitelně strmé skály vylámali dělníci nejprve silnici, která poměrně pohodlně překonává nějakých 800 metrů převýšení pod vrchol Kehlsteinu. Pokračovalo se vyhloubením 126 metrů dlouhého tunelu do nitra skály, na jehož konci byl vyhlouben 130 metrů dlouhý výtah na vrchol (resp. na hřeben kousek pod vrcholem). Postavit pak v tomto místě pořádnou, kamennou, i když nikterak obrovskou (místo a povětrnostní podmínky notně limitují) horskou chatu, bylo už ve světle předchozích úkolů dílem okamžiku. Po utracení zhruba 30 milionů říšských marek (dnes by to bylo asi 3,75 miliardy korun!) byl „dáreček“ hotov.

Dnešní využití Kehlstein Teehaus je prozaické — na vrcholu je restaurace.

Hitlerovi se Orlí hnízdo prý velmi líbilo a velmi často a velmi rád jej používal. Nutno ovšem podotknout, že chata na Kehlsteinu není letní sídlo, jak se často mylně uvádí (jak jsem si dovolil i já v úvodu článku). Nemá totiž žádné obytné prostory! Jde pouze o „poněkud větší čajovnu“ (lepší ekvivalent německého „Kehlstein Teehaus“ jsem nenašel), tedy rezidenci určenou k přijímání důležitých návštěv, konání významných akcí a podobně. Bydlení bylo v dolní části komplexu — na úpatí hory přestavěli nacisté vesnici Obersalzberg na obrovksý komplex svých privátních budov (a krytů). Paradoxem je, že dodnes zůstala z celého komplexu právě jen „čajovna“ na Kehlsteinu. Zbytek budov podlehl masivnímu bombardování a po konci války dokonali spojenci dílo zkázy ještě dynamitem.

Orlí hnízdo z pohledu od vrcholu hory Kehlstein.

Musím ovšem uznat, že v tomto případě měli nacisté dobrý vkus. Orlí hnízdo je umístěno naprosto ideálně na prvním velkém vrcholu německých Alp. Na jednu stranu tedy člověk kouká do údolí — může se kochat jezery, městem Salzburg a dalšími krásami kraje — na opačnou stranu se pak nabízí výhled do nitra vysokých (ještě vyšších než Kehlstein) masivů hor, i v parném létě pokrytých alespoň zbytky sněhu. O jezeře Königsee uzavřeném mezi skalními velikány a krásné přírodě všude kolem ani nemluvě. Navíc k dispozici je i pěkně upravená pěšinka po hřebeni Kehlsteinu, ideální pro poobědové vyvětrání údů. Touhle „chatičkou“ by se prostě chlubil asi každý, byť sama o sobě má prakticky jen jednu velkou kruhovou společenskou místnost a pár servisních místností kolem.

Výhled do kraje směrem na Salzburg.

Po cestě na Orlí hnízdo jsem byl velmi zvědav, jak se Němci vypořádali s historií. Jak zabraňují, aby se Kehlstein nestal poutním místem různých holohlavých bezmozků, kteří se hlásí k něčemu, o čem vůbec nic neví. Inu, celé je to provedeno až nebývale jednoduše — návštěva Orlího hnízda je bohaprostou turistickou atrakcí, nástrojem, jak z lidí dostat hromadu peněz za nic. (Kamarád nazývá taková místa trefně „turistickou dojičkou“.) Celé to probíhá tak, že autem/autobusem přijede člověk na notně zaplněné záchytné parkoviště pod horou. Tam zaplatí nějakých patnáct euro na osobu, za což ho nacpou do jednoho z mnoha autobusů a vyvezou k výtahu pod chatu. Zde se tak čtvrt hodiny mačká u okýnka, aby si rezervoval cestu autobusem zpátky, po čemž následuje sprint tunelem k výtahu, výjezd nahoru, oběhnutí chaty kolem dokola, vyběhnutí kus po stezce k vrcholu hory a zase sprint zpět k výtahu, protože autobus za chvíli odjíždí. Suma sumárum hodinová akce, přičemž většinu času strávíte v autobuse. Nějaké srocování živlů tedy prostě nehrozí: Než se člověk stihne rozkoukat, už je zase ve svém autě a jede pryč.

Výhled směrem na německé Alpy. Dole jezero Königsee.

Nicméně Kehlstein Teehaus se dá navštívit i na delší dobu a dokonce skoro zadarmo. Zaplacení pár drobných za záchytné parkoviště se asi nemá cenu vyhýbat (třebaže u něj staví linkové autobusy), ale autobusy nahoru nemusíte. Zmíněných 15 euro na osobu se nám zdálo poněkud přemrštěné (vždyť do pařížského Louvre stojí vstup 9 euro!), a tak jsme se rozhodli vyšlápnout nahoru pěšky. Nějaký Němec nám sice povídal, že to je hrozná cesta a trvá tři hodiny, ale nakonec to zdaleka tak dramatické nebylo. Po celou dobu se jde po pohodlné vyasfaltované cestě, která je místy pravda hodně do kopce, ale v pohodovém tempu s mnoha přestávkami jsme ji ušli za asi 1.45 hodiny. Výtah do chaty se dá sice také obejít, ale vstupenky v něm nikdo nekontroluje. (Ony se nahoře samostatné lístky do výtahu ani nedají moc koupit, pokud na tom vyloženě netrváte a nepřesvědčíte chlápka u rezervace autobusů, aby vám něco takového prodal.) Navíc člověk udělá i něco pro své zdraví a neunikne mu spousta krásných výhledů do kraje. O tom, že nejste obětí naháněčů do autobusů ani nemluvě…