Havlas.eu

Během letního pobytu na Slovensku jsem se dostal do blízkosti dukelského průsmysku. Komu nejsou historie a/nebo vojenství úplně cizí, zřejmě zbystřil, protože je to místo, kde tekla krev československých vojáků (bohužel proudem). O Karpatsko-dukelské operaci samé tu však psát nebudu, kdo si chce počíst, získá základní informace třeba na Wikipedii. Vzhledem k tomu, že se v dané oblasti nachází spousta (těžké) techniky z té doby, a vzhledem k tomu, že letos měla žena strpení se mnou oblézat tanky a jiná „vozítka“, omezím se tu „pouze“ na jakousi fotoreportáž. Akčnější jedinci to mohou brát jako tip na výlet, zaneprázdnění a peciválové se mohou alespoň pokochat fotkami. A jak jsem již v nadpisu naznačil, nejprve se podíváme na venkovní (mimochodem volně přístupnou) expozici vojenského muzea ve Svidníku.

Tento reaktivní minoment BM 13 znáte spíš pod názvem Kaťuša nebo Stalinovy varhany. Rakety ráže 132 mm měly dostřel něco přes osm kilometrů a naprosto tragickou přesnost (respektive nepřesnost). Zatímco s léty prověřenou houfnicí se dalo mířit na relativně přesně určená místa (metry, desítky metrů podle ráže a vzdálenosti), s touto novou zbraní šlo „mířit“ pouze v relacích světových stran. Nepřítel byl severně, tak se odpalovací rampy otočily k severu. Přesto šlo o zbraň velmi účinnou — jak vidíte, z každé rampy vylétalo v těsném sledu 16 raket (u některých modelů i více) a baterii tvořily čtyři rampy. Zpravidla pak operoval minimálně celý jeden prapor (tři baterie) najednou, takže v krátkém sledu vylétlo na nepřítele téměř 200 raket, které díky svému rozpytlu rozesely zkázu po širokém okolí. Účinek navíc byl z velké části i psychologický: Nepříjemným hvízdavým zvukem mrazily krev v žilách už za letu, navíc po důkladném a ohlušujícím přetvoření veškerého okolního terénu jen málokterému vojáku zůstala víra ve svou sílu a ve vítězství.

Když už jsem nakousl houfnice, tady je rovnou jeden krásný kus: 152mm houfnice ML-20, která dokázala poslat každou minutou tři až čtyři projektily do vzdálenosti přesahující 17 km. Tažena je speciálním pásovým tahačem JA-12. Tuto soupravu využíval také 1. československý armádní sbor v SSSR, který bojoval na Dukle . Mimochodem: Z toho, že je houfnice tahaná motorovým vozidlem, je jednoznačně vidět, že jde o výzbroj z konce války. Na počátku války by si takový luxus nemohla dovolit ani podstatně více motorizovaná armáda fašistického Německa, natož Rudá armáda, kde připadal jeden nákladní vůz na několik tisíc vojáků (bohužel si ten údaj nepamatuji přesně).

A aby těch děl nebylo málo, tak ještě taková směska: První je 57mm protitankové dělo; druhé dělo je taktéž protitankové (ráže nebyla udána, ale tipuji to na menší ráži někde kolem 40 mm); třetí dělo je pro změnu protiletadlové (ráže taktéž neudána, obvykle se pohybovala mezi 60 až 90 mm). Paradoxem je, že proti tankům se zpravidla nejlépe osvědčovala děla protiletadlová (samozřejmě s příslušnou průraznou municí), a to díky své vysoké úsťové rychlosti (to je důležitý předpoklad probití pancíře). I když nutno podoktnout, že obracet protiletadlová děla na tanky byla taktika spíš německá.

Viděli jste ho již na fotce s protiletadlovým dělem, takže nemá smysl vás dále napínat. Vozidlo, které nemůže chybět v žádné expozici (sovětské) výzbroje — střední tank T34/85. Tato legenda sovětského zbrojírenství se velmi snadno vyráběla, byla patřičně obratná a rychlá, dobře chráněna před útoky protivníka a v pokročilé verzi s 85mm kanónem i velmi obstojně a účinně vyzbrojena. Celkem Sověti do konce druhé světové války vychrlili přes 50 000 tanků T34, což — pokud mě paměť nešálí — je více než vyrobili Němci všech typů dohromady. Proto také toto vozidlo stojí na kdejakém památníku, vojenské muzeum ve Svidníku nevyjímaje. Mimochodem T34 byl tak skvělý tank, že sloužil ještě dlouho po druhé světové válce. Proti američanům bojoval v Koreji a ještě v roce 1967 se během tzv. Šestidenní války hojně objevoval na straně poraženého Egypta. Pravda, pro Izrael byl v té době už spíš cvičným cílem než důstojným soupeřem.

Podvozek tanku T34 byl natolik povedený (konstrukčně jednoduchý, takže se snadno opravoval, a zároveň obratný, s dobrou průchodností terénem a nepříliš těžký), že jej sověti využívali i pro množství různých jiných vozidel. Na snímcích můžete vidět například vyprošťovací speciál (tank zapadlý v bahně nevytlačíte) a dále ženijní speciál pro úpravu terénu (vytváření cest, odminování, stavba mostů, úklid zničené techniky…) v místech s rizikem palby nepřítele. Mimochodem: Množství podobných speciálů používali také Němci. Hlavně z počátku války se jim totiž podařilo ukořistit velké množství tanků T34, jejichž nasazení do boje bylo problematické, neboť se kvůli nezaměnitelné siluetě stávaly terčem vlastních vojáků. Připočteme-li nedostatek obratných tankových podvozků (podvozky německých tanků často neunesly ani samy sebe, natož aby něco vyprošťovaly), pak z rovnice jednoznačně vychází účelové přestavby kořistních T34.

A ještě jedna přestavba tanku T34 — stíhač tanků / samohybné dělo SU-100. V době, kdy kvůli špatné účinosti 76mm děl začali Sověti tanky T34 přezbrojovat na mnohem účinnější 85mm děla, ztratil význam původní samohybné dělo SU-85, jež mělo lafetováno právě toto 85mm dělo. Stejným způsobem — tedy pevnou nástavbou na podvozku tanku T34 — tak vzniklo samohybné dělo s kanónem ráže 100 mm. A proč se vůbec samohybná děla / stíhače tanků vyráběly? Inu, konstrukce tanku s otočnou věží je složitá a tím pádem i drahá, samohybné dělo se vyrobí snáze, rychleji a levněji. Navíc je lehčí než tank, a tedy pohyblivější, a dále má výhodu podstatně menší výšky, tudíž se lépe schová v terénu a hůře se nepříteli trefuje. Při vhodném nasazení společně s tanky a pěchotou se navíc jeho jediná zásadní nevýhoda — nutnost mířit otáčením celého vozidla — prakticky ruší.

K posledním třem exponátům nemám prakticky žádné informace, takže jen ve zkratce: Sovětský výsadkový letoun, německá polní houfnice (ráži odhaduji někde mezi 100 až 120 mm) a německé lehké obrněné vozidlo. Kdyby náhodou někdo věděl přesnější údaje, budu rád, když je poznamená do komentářů…