Havlas.eu

Vědecká poučka praví, že vodík (chemický prvek) se vyskytuje na kterémkoli místě naší planety. Poučka převzatá z Murphyho zákonů k tomu dodává, že kromě vodíku lze všude na světě nalézt i lidskou blbost. To je fakt na první pohled sice neověřitelný, ale stačí trochu praxe a zjistíte, že je to svatá pravda. I když ona to žádná novinka není, už léta praví lidové úsloví, že blbce potkáš všude.

Dnes ráno jsem si pravdu tohoto úsloví opět ověřil. Dorazil jsem do Prahy, zaparkoval auto na záchytném parkovišti a vyrazil směr MHD. Po cestě jsem si na odstavném parkovišti všiml perličky na světelné tabuli jednoho autobusu, takže jsem nelenil, sáhl po příručním kompaktním foťáku a jal se pořizovat snímek pro kolegy, které by to mohlo zajímat. Když jsem pořídil první snímek a začal hledat další dobrou pozici, vyřítil se z druhého autobusu (zřejmě) řidič stroje foceného a dosti nevybíravě se do mě začal navážet „jestli to teda mám jako povolené“. Když jsem se ho — aniž bych se nechal od focení vyrušovat — otázal, proč bych to měl mít povolené, nastala chvíle trapného ticha. Tedy z jeho strany, já si se zvukem zoomu vcelku vystačil. Posléze následoval vykoktaný argument o jejich nedotknutelném vyhrazeném prostoru, kde nemám co dělat, nicméně s ohledem na dvoumetrový plot, který nás dělil, jsem ani nepovažoval za nutné jej komentovat. Hranice vyhrazeného prostoru překročit nešlo, i kdybych chtěl. Dofotil jsem tedy a s dotyčným pánem jsme se, společně s odkazem na zákon dovolující fotografovat cokoliv (včetně osob) pro reportážní účely, ve vší slušnosti rozloučil.

A proč to sem vůbec píšu? Ne, nechci se chlubit s jakým klidem jsem situaci zvládl (byť na mou povahu to bylo velmi klidné ;-). Ani se nedá říct, že by se mi to stalo poprvé. Ač se s mnoha řidiči znám a většina z nich spíš nechává ráda a s pýchou své stroje vyfotit (většinou není problém ani nechat si autobus speciálně kvůli fotce otevřít), čas od času — přesně podle výše zmíněné poučky — narazím na jelimana, který machruje se zákony, jež nezná a jež nejsou na jeho straně. Jenže většinou taková situace nastává, když fotím autobus, za jehož volantem někdo sedí. V takovém případě se dá nevole vcelku pochopit — byť jistá nepochopitelná dávka sebestřednosti (proč by náhodný kolemjdoucí fotil řidiče, navíc chlap chlapa) tu je —; někdo se prostě nerad fotografuje a když je tím obtěžován v práci, nelze čekat pozitivní ohlas. Nicméně autobus, který jsem dnes fotil, byl prázdný, odstavený. Tak by mě osobně zajímalo, co na něm bylo špatně, že nebylo vhodné, aby se někde objevila jeho fotka. Nebo, že by míra blbosti dotyčného byla větší než obvyklá?

No, a když už jsem vás donutil přečíst tenhle elaborát, tak tady máte alespoň fotky vysvětlující, proč článek má nadpis zrovna „kafe na autobusu“. Nevím jak vám, mě se tohle prostě líbilo. Je to přesně ten lehce vtipný prvek, který ve všedním dnu potěší. Tedy nebýt výše uvedeného.