Havlas.eu

Před několika dny napsal milbi svůj názor na výchovnou kampaň pražského dopravního podniku. Po shlédnutí klipů musím konstatovat, že milbi dopravnímu podniku trochu křivdí a vcelku bych souhlasil s oficiální odpovědí na jeho kritiku. (Rozhodně naším cílem nebylo jednu skupinu našich zákazníků ukázat jako tu špatnou (podle Vás mladí) a druhou dobrou. Snažili jsme se ukázat některé podle nás nevhodné jevy, které provázejí cestování v městské hromadné dopravě, a je jedno jestli se ho dopouštějí „náctiletí“ či „desátiletí“.) I když milbiho mírný nedostatek nadhledu chápu, neb sám prudce nesnáším, když mi polointeligenti pokročilého věku tykají a prudí do mě se slovy „mladej, víš ty co…“ (říkám jim snad „dědku“?). A že se to děje často. V jednom má ale milbi pravdu stoprocentně. Důchodci (nikoliv senioři) jsou rozhodně horší skupinou spolucestujících než nevycválaní puberťáci.

Celý problém spočívá v tom, že dokud má osoba nevalného intelektu poměrně nízký věk, zpravidla jí je všechno takříkajíc (pardon za ten výraz) „u prdele“. Jinými slovy nevycválaný puberťák ve voze hromadné dopravy klidně nechá řvát přenosný přehrávač, občas i tu nemohoucí babičku nepustí sednout (i když to je problém spíše minoritní), a když jede s kamarády ze zápasu, klidně hlasitě povykuje (třeba i vulgární) fanouškovská hesla. Nicméně jeho motivace není ta, že by chtěl mermomocí okolí obtěžovat, ale prostě mu je okolí ukradené a on si dělá co chce. To samozřejmě není omluva, ale v jistém úhlu pohledu se to dá pochopit. A hlavně, existuje slušná šance na nápravu. Prostě jde o nedostatek životních zkušeností.

Horší je, když se podobný jedinec dostane do pokročilého věku a ty zkušenosti mezitím nepochytá. Zpravidla si pak myslí, že věkem se moudří (kéž by) a tedy že mu společně s vráskami přibyla vševědoucnost a jedině on ví, jak spasit svět. Jinými slovy takový člověk se nestává skutečně moudrým seniorem, ale typickým zapšklým českým důchodcem, který prudí, do koho může. A nejsnazší kořistí jsou pak pro něj právě lidé mladí. Je-li navíc dotyčný ještě ke všemu v jádru srab (což není neobvyklé) prudí výhradně do studentů, neřku-li školáků, protože na nikoho staršího si netroufne.

Jeden ukázkový případ jsem viděl tento týden. Cestuji takhle slušně obsazeným metrem a najednou zaznamenám, jak se skrz stojící dav prodírá nějaký jedinec. Nijak významně mě to nešokovalo, neboť vystupovat těmi nejvzdálenějšími dveřmi je skutečně oblíbený sport mnoha cestujících. Z onoho jedince se vyklubal starší pán, zdaleka ne však nějaký dědeček — udržovaný, v moderním oblečení i dost svěže vypadající, třebaže prošedivělý. Plus minus padesát roků. Prostě otřepanou frází řečeno „muž v nejlepších letech“. Tento pán se posléze jal buzerovat sedícího školáka. A když říkám školáka, myslím tím skutečně malého školáka. Klučina tak z první, maximálně z druhé třídy. Znáte to: Dítě s taškou, která významně přesahuje rozměry dítěte. Dítě, které je rádo, že s tou bagáží stojí na vlastních nohách. Dítě, které když zůstane při rozjezdu metra (tramvaje, trolejbusu, ale i autobusu či vlaku) stát, bezpečně skončí rozplácnuté na zadním okně onoho dopravního prostředku.

Ale vraťme se k onomu pánovi. Ten poté, co si prorazil cestu stojícím davem (pošlapajíc u toho pár nohou a tašek), začal „vychovávat“ prcka slovy o tom, zda neví, že má pustit staršího člověka sednout. Klučina na to poslušně beze slova vstal a začal plápolat u tyče. Nicméně to pánovi nestačilo. Otázal se klučíka, proč ho nepustil sednout rovnou, načež hoch popravdě odpověl, že jej neviděl. Jak by také mohl, když pán byl na druhém konci metra a klučík seděl obklopen lidmi. Pán zahučel jakýsi plk o výmluvách a ještě chvíli pokračoval ve výčitkách („svého tatínka bys určitě pustil sednout“, přičemž tatínek toho kluka jsem mohl být klidně já, a podobně).

To už jsem ovšem nevydržel já a optal se ho, zda si opravdu myslí, že je bezpodmínečně nutné, aby člověk v plné síle nutil stát malé děcko. Pán, zjevně přesvědčen o bezchybnosti své křížové výpravy, se na okamžik zarazil. Něco takového opravdu nečekal. Mírně vyděšeně se na mě podíval a rychle zahuhlal cosi o nějaké chorobě, kterou má být údajně stižen (já bych to tipoval na demenci, ale nerozuměl jsem mu). To byla ovšem jen nahrávka na můj připravený smeč. Má odpověď „já jsem taky po operaci kolene, ale nemusím kvůli tomu terorizovat malé dítě“, ho zarazila jak nejhlouběji to bylo do té tvrdé sedačky možné. Na další reakci se už nezmohl a ani já jsem — třebaže u vedle stojící sympatické slečny můj proslov zjevně vzbudil pozitivní ohlas — neměl potřebu se s podobným šaškem vybavovat víc, než jsem považoval za společensky nutné.

Než jsem se však stačil se znechuceným pohledem vrátit zpět k četbě časáku, metro zabrzdilo a pán vyskočil razit si cestu ke dveřím. To mi opravdu nedalo a ještě jednou jsem se vrátil k předešlé konverzaci otázkou, zda opravdu považoval za nezbytně nutné obtěžovat malé dítě kvůli cestě o jednu stanici dál. Na jeho odpověď, že „nejde o jednu stanici, ale jde o princip“, už jsem reagoval pouze pobaveným smíchem. Měl technicky pravdu, skutečně šlo jen o princip. Ten princip spočíval v tom, že to nemá v hlavě srovnáno a chová se k lidem jak tygr ke zvířatům v džungli. Právo silnějšího uplatnil totiž dokonale — zatímco požíral svou bezbrannou oběť, na sedačkách na protější straně seděli tři -náctileté slečny, jež ho taktéž „nepustily sednout“. Jenže s těmi by to tak lehké určitě nebylo.

Obecně mi vůbec přijde, že stížnosti na neuvolňování míst k sezení v dopravních prostředcích, jsou jen velké, obecně papouškované klišé. Nepamatuji situaci, kdy by do dopravního prostředku vstoupil někdo, kdo si potřeboval sednout a místo mu nebylo uvolněno. (Pominu-li některé důchodce, kteří kdovíproč vyžadují právě to obsazené místo v poloprázdném voze.) Naopak, když jsem jednou takhle vstoupil do metra o francouzské holi, uvolnil mi místo dvoumetrový hromotluk zjevně sympatizující s hnutím Skinheads. A podobnou zkušenost mám i s přiopilým romem a starší paní, která chodila snad ještě hůře než já v té době. Nemohu nevzpomenout též humornou historku, kdy chtěla jedna paní uvolnit své místo mé poněkud rozměrnější kolegyni, domnívajíc se, že její rozměry jsou zapříčiněné požehnaným stavem, nikoliv požehnanou stravou…