Takovéhle pěkné ledové malůvky vznikají, když je velká vzdušná vlhkost (ideálně mrak sednutý na zem, což pod kopci moc nepotkáte), celý den, resp. celé dny mrzne (teplota nesmí jít nad nulu ani na chvíli, jinak těžký led povolí a opadá) a zároveň fouká dost silný vítr.

Zdaleka nejlepší efekt vzniká na větvích stromů, pletivech plotů a vůbec dalších tenkých objektech.

Abyste měli jasnější představu, jak je tahle námraza veliká (telefon v ruce má šířku 6,5 cm).

Protože led není vůbec lehký, námraza i při nízkých teplotách průběžně odpadává (svoji vahou). Zejména pod stromy tak může být hodně bílo. V lesních (méně používaných) úsecích není výjimkou, že pod stromem leží klidně 20 až 30 cm „sněhu“.

Nejlepších výsledků dosahuje mráz na hřebenech nebo pláních, prostě v místech, kde vítr fičí celý den.

Pro lepší představu o velikosti námrazy opět srovnání s telefonem,

Velmi snadno si také utvoříte představu o proudění větru.

Ač to tak vypadá, není to pomník na paměť všech sněhuláků padlých v neúprosném boji s jarem.

Někteří světci to nemají lehké. Za života je shazují z mostů, šest set let po své smrti klepou kosu na podstavcích.

Řidiči přijíždějící z pod kopce, mohou býti velmi snadno překvapeni. Přinejhorším ale mají k dispozici dost ledu na chlazení boulí.

Senzor založený na neškodných infračervených paprscích funguje naprosto skvěle, pohyby člověka kopíruje téměř dokonale, a tak se do hry vpravíte velmi rychle. Po několika minutách vám klasický gamepad přijde jako neskutečně nemotorná záležitost. Problémy přitom senzor nemá v šeru ani v úplné tmě (nepočítáme-li světlo obrazovky).

Při hraní her pomocí ovladače Kinect se opravdu zapotíte. Senzor nejenže kopíruje vaše pohyby, ale vnímá též jejich intenzitu. Pokud tedy chcete vyhrát, musíte zabrat. Delší hru pak druhý den na svých svalech pocítíte. Nestydíte-li se, můžete snímky či video ze své akce ukázat přátelům. Kinect obsahuje totiž zabudovanou kameru a vaše počínání nejen snímá a převádí na pohyb panáčka, ale také nahrává a fotografuje.

Díky zmíněné kameře vás ovladač také pozná. Jednou si vytvoříte profil a pak už stačí, když si stoupnete před obrazovku – konzole hned pozná, který hráč se přišel pobavit. Když už jsme u té jednoduchosti, jediným problémem při instalaci je přijít na to, jak otevřít krabici. Pak už Kinect jen připojíte a zbytek proběhne automaticky. 

Kinectu lze vytknout pouze náročnost na prostor. Od obrazovky musíte mít odstup cca dva metry a kolem sebe dost prostoru. Jinak si v zápalu hry ublížíte nebo něco rozbijete. Rozhodně se nespoléhejte na to, že se do menšího prostoru nějak vejdete. Tyto nároky jsou sice pochopitelné, ale do panelákového bytu se senzor Kinect nehodí, zejména když budete chtít hrát ve dvou. To je sice ještě zábavnější, ale na prostor ještě náročnější.

Kinect je sice velká novinka, na trhu se objevil před Vánoci, přesto nabídka her, při nichž lze tento unikátní senzor využít, je docela široká. Lze si zasportovat, zatancovat, pohrát s roztomilými zvířátky, můžete řídit auto nebo člun na divoké vodě a k dispozici je též mnoho jednoduchých hříček pro krátké odreagování. To nejlepší na konec: Samostatný senzor Kinect (ke konzoli Xbox) pořídíte za 4 000 Kč. Pokud konzoli Xbox nemáte, můžete si ji pořídit v jednom balíku s Kinectem, a to za 8 000 Kč, resp. 9 500 Kč. Za málo peněz hodně pohybu.

Instalace

V prvním okně průvodce instalací se dozvíte, že nástroj komunikuje pouze anglicky. Nevadí, kliknutím na tlačítko OK pokračujte dále. V následujícím okně klikněte na tlačítko Next, ve třetím označte volbu I accept… (souhlas s licencí) a znovu klikněte na tlačítko Next. Čtvrté okno opět uzavřete kliknutím na tlačítko Next, ale nyní pozor! V dalším okně (postupně odspodu) zrušte všechna zatržení, jinak program změní nastavení webových prohlížečů. Poté pokračujte kliknutím na tlačítko Next. Kliknutím na tlačítko Install zahajte instalaci programu a po jejím dokončení program kliknutím na tlačítko Finish spusťte.

Stahování MP3

Otevřete prohlížeč internetových stránek a na YouTube vyhledejte video, které chcete převést do MP3. Kliknutím za text adresy v adresním řádku prohlížeče označte odkaz na video a použijte klávesovou zkratku Ctrl+C (nebo příkaz Úpravy/Kopíro­vat).

Zobrazte okno programu Free YouTube to MP3 Converter a klikněte v něm na tlačítko Paste. V rámečku Input URLs se objeví název videa. Nyní klikněte na tlačítko Download, a zvuk příslušného videa se stáhne do formátu MP3.

Možná nastavení

Stažená videa se standardně objeví ve speciálním podadresáři složky Dokumenty tak, jak je uvedeno v políčku Output folder. Chcete-li výstupní složku změnit, klikněte na tlačítko Browse.

Název vytvořeného souboru lze upravit po kliknutí na tlačítko Output Name… Jméno je tvořeno z předpony zadané uživatelem (Name prefix), z názvu videa na YouTube (Include original…) — případně i z data stažení (Include date) — a nakonec z přípony definované uživatelem (Name postfix). V menu Separating char určujete dělicí znaménko, mezeru reprezentuje položka (space). Přibližnou podobu názvu vidíte v dolní části okna.

Chcete-li rovnou upravit popisky (tzv. tagy) vytvářené „empétrojky“, klikněte na tlačítko Tags. V zobrazeném okně můžete určit číslo stopy (Track #), její název (Title), jméno interpreta (Artist), jméno alba (Album), rok vydání (Year) a žánr (Genre), přidat komentář (Comment) a dovolit programu automaticky vyhledat obrázek přebalu alba (Add artwork…). Libovolná položka může zůstat nevyplněná.

V menu Presets se vybírá kvalita vytvářené „empétrojky“. Pokud je zvuk na YouTube v dostatečné kvalitě, zvolte možnost MP3 – Extreme Quality… nebo možnost MP3 – Insane Quality. Nižší než standardní kvalitu (MP3 – Standard Quality) nedoporučuji.

Dobrá rada na závěr

Při uzavření programu se zobrazí okno s doporučením instalovat do prohlížeče doplňky. Tuto výzvu ignorujte a chvíli vyčkejte, než se v pravém dolním rohu objeví tlačítko Close. Kliknutím na toto tlačítko okno uzavřete.

Optická vlákna do každé rodiny. Podle zástupce prezentující firmy nastává letos doba, kdy se podobné krabičky budou objevovat postupně ve všech domech a domácnostech. Dost naivní představa i na Německo.

Nová družice ruského systému GLONASS (obdoba GPS). Ano, není to produkt, který by se hodil domů do obýváku. Ale jde o rozhodně zajímavý kus technologie. Navíc není běžně k vidění, obíhá bezmála 20 000 km nad povrchem.

Kreativní jedince možná zaujme výměnný kryt na mobilní telefony a iPhony, který si mohou vlastnoručně vyzdobit. Dá se na něj kreslit obyčejnými tužkami, pastelkami a fixami, pričemž výtvor se nestírá a nešpiní. Považujete-li to za relevatní informaci, kryt je navíc úžasně eko-.

Pokaždé, když vidím zrůdné 18palcové a větší notebooky, musím si vzpomenout na jeden otřepaný vtip: „Pane doktore, potřebuji prášky na chamtivost. Ale dejte mi jich hodně, hodně, hodně…“ Tak či onak, cenu v dostizích za největším notebookem vyhrává bezkonkurečně Fujitsu. Gratulujeme.

Že se dá jako IT produkt prodávat i bavlněný pytel, to mě fakt nenapadlo. Zajímala by mě cílová skupina. Už jste někdy viděli ajťáka s vypnutým monitorem?

Simulátor na zastávce v depu.

Cena za nejlepší tričko. (Pro neněmčináře: „Otázka? Zde stiskněte.“)

Vyhlašuji soutěž o fotku nejdražší nabídky internetového připojení.

Asus a jeho tablet s výklopnou, případně i zcela odepínatelnou klávesnicí. Rozumný produkt, který by se měl na trhu objevit i za rozumé peníze (údajně zhruba 200 až 250 euro).

Hrozná špína na podlaze, že?

Tento nástroje nese název Autostitch a získat jej můžete zcela zdarma na stránkách autora. K odkazu si však dovolím drobný komentář: Program stáhnete kliknutím na odkaz „Download the FREE demo version (Windows) now!“ (zhruba na konci první třetiny stránky), což by mohlo někoho zmást. Jaktože si tu dovolím mluvit o zdarma dostupném programu, když autor jasně uvádí, že jde o demo (zkušební verzi)? Věc se má tak, že Autostitch je vlasně nástrojem pro některé pokročilejší programy. Sám o sobě však funguje skvěle a není nijak omezen. Tudíž se vůbec nemusíte bát jej použít…

Ze stránek autora programu stáhnete jako ZIP archiv, který ve všech rozumných systémech (Windows XP a novější) otevřete pouhým dvojitým kliknutím. Uvnitř archivu naleznete několik souborů a jednu složku. Podstatný je však pouze soubor autostitch.exe, což je program sám. V principu jej ani nemusíte kopírovat z archivu někam na disk (můžete jej klidně spustit přímo odsud), neb ostatní obsažené soubory ke svému běhu nepotřebuje.

Ještě než však program Autostitch spustíte, je vhodné snímky, z nichž chcete panoráma vytvořit, zkopírovat do jedné složky. Snímky nemusíte nijak rovnat. Program sám pozná, jak na sebe navazují (!). Pouze je třeba, aby byly v jedné (libovolné) složce. Poté tedy dvojitým kliknutím na soubor autostitch.exe spusťte program Autostitch. V otevřeném okně pak z menu File vyberte příkaz Open. (Snímky by měly být na stejném disku jako je program, jinak má nástroj tendence zlobit.)

Otevře se klasické dialogové okno, sloužící k otevírání souborů. Zde musíte vybrat všechny snímky (části panorámatu) najednou. To provedete tak, že kliknete levým tlačítkem myši na první fotografii, podržíte stisknutou klávesu Shift a levým tlačítkem myši kliknete na poslední fotografii.

Po kliknutí na tlačítko Otevřít začne program automaticky pracovat. Po dokončení celého procesu se vygenerované panoráma zobrazí v programu, který je v systému asociován pro otevírání digitálních fotografií (souborů formátu JPG). V tomto programu můžete výsledný obrázek ořezat a zároveň také uložit (Soubor / Uložit jako, resp. File / Save as). Program Autostitch ukládá tento obrázek do souboru pano.jpg v adresáři, z něhož je sám spuštěn (má-li do tohoto adresáře možnost zapisovat), případně v adresáři se zdrojovými snímky.

Program Autostitch vytváří standardně panoráma o šířce 1400 bodů. Chcete-li jej vytvořit tak veliké, jak jen kvalita fotografií umožňuje, vyberte z menu Edit jedinou obsaženou volbu  — Options. V zobrazeném okně pak v rámečku Output size zvolte Scale (%) a v roletovém menu nastavte položku 100%.

Nedávno se mě někdo ptal, jestli jezdím s řetězy. Ne, řetězy ani nemám. Řetězy totiž nejsou pomůcka pro špatně sjízdné silnice, ale pro silnice plné špatných řidičů (např. trasa Praha — Pec pod Sněžkou).

Romantika mezi hřbitovy. Na obzoru se však rýsuje světlá budoucnost (žlutá budova vzadu je škola).

Nedostatek dětských pokojíčků lze v zimě řešit poměrně snadno.

Kdybyste viděli něco jiného než sníh, viděli byste moc pěkný park. Smůla, třeba na jaře.

Údržbu obzvláště špatných silnic místní úřad vzdal, ale jinak je ve městě zpravidla sjízdněji než na R10. Fakt.

Kdo najde auto?

Parkovací místa se pozvolna mění v kvalitní tankové zákopy.

(Česká Lípa) Silnice připomínaly dnes ráno čerstvě zorané pole.

(Česká Lípa) Někteří kamioňáci nechápou, že rychlostí 5 km/h nikam nedojedou. Když ne já, tak nikdo!

(Pihel) Jednotřídka s povrchem připomínajícím rybník po hokejovém klání místních výrostků.

(Nový Bor) Tzv. „bílá tma“ v praxi. Viditelnost na konec kapoty — tedy pokud nemáte moc dlouhé auto.

(Lvová) Starší Tatra jela svých tradičních 60 km/h. Nesmrdět jak prošlé syrečky, jedu tentokrát klidně za ní.

(Jitrava) Údržbářské dostaveníčko. Všimněte si, že do „boje“ nasadila SÚS běžná nákladní vozidla pronajatá od soukromých majitelů. Jen jsou ty sklápěčky trochu „dozbrojené“. Nutno uznat, že „bojová hodnota“ takových vozidel je neskonale větší než různých jiných parodií na úklid silnic (dva staré Zetory s miniradlicemi).

(Jitrava) Jedenácté přikázání apoštola kamioňáka: Zastavíš, končíš!

(Jitrava) Policisté řídící dopravu uprostřed vánice na otevřené pláni byli chudáci zmrzlí jako drozdi.

(Chrastava) Víceproudá silnice. Teda pro ty, kteří o dalším pruhu vědí.

(Liberec) Tohle bylo zbabělé, ale předjet fakt nešel. S radlicí není radno se přetlačovat.

(Liberec) Kdo tu dnes překročí povolenou rychlost, zaslouží metál. In memoriam.

(Vratislavice n. N.) Skoro jako na okruhu v Monte Carlu. Jak by tu asi jel Schumacher?

(Liberec) Na úklid dvorku je třeba mít pořádný vercajk.

(Liberec) Ještě trochu sněhu a z libereckých tramvají bude metro.

(Liberec) MHD je v Liberci tradičně připravena a funguje. Až na drobné excesy přesloužilých strojů.

(Liberec) Život jde dál, jako by se nechumelilo.

(Liberec) Volně pobíhající husky byl ve svém živlu a na libereckém náměstí skvěle dotvářel atmosféru.

(Nový Bor) Novoborské ulice se v zimě tradičně mění na jednosměrky.

(Nový Bor) Úklid chodníků si město vzalo k srdci.
Půlmetr sněhu však protáhnout nelze, takže je třeba přistoupit k daleko radikálnějším řešením.

(Nový Bor) Do některých ulic nesmíte mít moc široké auto…

(Nový Bor) …u jiných ulic se nikdo s protažením ani neobtěžoval. Inu, kudu úředník nechodí, tam si boty nenamočí.

(Kamenický Šenov) Jazýčky rostou jako z vody, je to pár dní a už mají metr.

(Kamenický Šenov) Tenhle snímek doporučuji srovnat s první fotkou předchozího reportu.
Je to identické místo o pár dní později.

(Kamenický Šenov) Perlička na závěr — tohle máme na střeše.

Takhle nějak vypadají ulice Kamenického Šenova. Respektive minulý týden vypadaly, dnes už je sněhu daleko více.

Dolní část města — přestože jsem poklesl o nějakých 150 nadmořských metrů, sněhu je pořád dost.

Jízdu zručnosti mají místní řidiči denně po cestě… kamkoliv.

Těžké technice sníh nevadí, je opravdu v klidu.

Jsou lokality, kam se nízkopodlažní autobusy nehodí. Nabíraly by na zastávkách sníh.

I údajně neudržovaná silnice vypadala v pohodě…

…ale ne na dlouho.

Projet 30 cm sněhu jsem se nesnažil, na to fakt nemám (zatím ;-) auto. Třebaže nové gumy od Klebera dávají Natálce průchodnost

Viadukt zrušené trati a trochu strachu, zda se do kopce posléze rozjedu. Podařilo se.

Poslední dobou se často rozmazávají na fotkách značky aut. Nevím, možná jsem to měl taky udělat…

Kdo se nebojí méně sjízdné silnice, může si užít romantiku místních lesů.

Neudržovaná silnice z druhé strany. Ani dolů z kopce nevypadala moc sjízdně.

Bez větších problémů jsem dorazil na hřeben a mohl si vyfotit výhled do kraje.

Stinná stránka údržby silnic — pluhem dokonale vyleštěná vozovka.

Tady mi silničáři zkazili machrování. Ještě pár hodin předtím jsem touto silnicí jel v 20 cm hlubokých kolejích. Když jsem se vrátil s foťákem, už byla docela uklizená (na místní poměry více než slušně).

Citát je připisován M. T. Cicerovi, římskému politikovi a filosofovi, a datován do roku 55 př. n. l. Jak říkal náš učitel dějepisu na základce: „Historie se opakuje, všechno už tu (alespoň) jednou bylo.“

Poznámka pro hnidopichy: Pokud jsem se dobře informoval, citát se nevyskytuje v žádném z Ciceronových spisů, takže jeho autenticita může být sporná. Na druhou stranu když se podíváte, s jakými problémy se potýkala římská republika, naleznete tam spoustu situací jako opsaných ze včerejších novin…

Takhle vypadá těžký pěchotní srub N-S 82 „Březinka“ dnes. Rekonstrukce proběhla opravdu pečlivě.

Znalci problematiky se už podle nadpisu zorientovali. Tentokráte zůstanu v domácích vodách, i když opět v souvislostech druhé světové války. Mám tu totiž připraveno několik fotek z Náchodska, z expozice československého opevnění, konkrétně z těžkého pěchotního srubu N-S 82 „Březinka“. Nejsem žádný hluboký znalec poměrů, takže do souvislostí vás uvedu jen lehce.

Na „Březince“ jsou osazeny i atrapy pancéřových zvonů. To uvidíte jen málokde.

Československá republika nežila už od svého vzniku ve zrovna přátelském prostředí. Její existence nebyla po chuti nejen Němcům, kteří tu měli v později zabraných oblastech dvou až třímilionovou „menšinu“, ale také Rakušanům a Maďarům, kteří po staletích nadvlády ztratili nad územími Česka i Slovenska svrchovanost. Sovětský svaz si zase nárokoval připojivší se Podkarpaskou rus (v roce 1945 jí pak nakonec „dostal“, dnes území patří Ukrajině) a co možná leckoho překvapí, výhrady a územní nároky vůči ČSR mělo i Polsko. Situace tedy měla velmi daleko do dnešního stavu přátelství s okolními zeměmi, kdy jediné místo sváru — a to spíš na čistě rétoricko-populistické úrovni — zůstává na rozhraní Slovenska a Maďarska.

Těžkých srubů je v okolí hned několik. Toto je výše v kopci umsítěný N-S 81 „Lom“. Na pevnosti vidíte poškození po vytržení pancéřových zvonů — tento osud potkal všechny těžké objekty.

Není divu, že takto tísněná republika trpěla podstatně větší paranoiou než třeba ostrovní Británie, či sebevědomá, dosud prakticky nikdy neporažená Francie. A tak už ve chvíli, kdy se německý nacismus začal za kopečky terpve rodit, zahájila ČSR grandiózní zbrojní programy. Ve třicátých letech dokonce vkládala ČSR do zbrojení až 30 % HDP (Armáda ČR dnes dostává jen lehce přes 1 % HDP a toto číslo má v příštích letech ještě klesnout), což bylo v některých obdobích nejvíce na světě! Asi největší armádní program pak bylo opevňování hranic železobetonovými pevnostmi a pevnůstkami.

Ubikace vojáků. Vzadu můžete vidět spíž se zmíněnými štanglemi salámu.

Jedno z největších opevnění vznikalo v prostoru Náchodska. To proto, že zdejší údolí bylo ideálním vstupním bodem pro útočící německou armádu. (Před druhou světovou válkou bylo Polsko posunuté více na východ, jeho hranice s ČSR začínala až na úrovni Opavy.) Náchodská bohatá linie lehkých i těžkých pěchotních srubů, stejně jako několika větších pevnostních systémů, byla navíc z větší části dokončena, v případě některých pevností i dozbrojena, což se na většině ostatních míst nepodařilo. Díky tomu jsou jedny z nejzajímavějších expozic československého opevnění právě zde.

Filtrační stanice garantuje čerstvý vzduch v objektu při boji i při chemickém útoku. Dosud funkční!

Objekt N-S 82 „Březinka“ je tzv. těžký pěchotní srub, tedy silná pevnost pro cca tři desítky vojáků. Ve výzbroji této pevnosti byste našli několik lehkých i těžkých kulometů (včetně dvou osazených v pancéřových zvonech) a rychlopalné protitankové dělo střežící průchod údolím. Technické parametry a celkovou výbavu pečlivě zrekonstruovaného srubu nebudu opisovat, zavítejte sami na jeho oficiální stránky. Pouze si dovolím podotknout, že vojenskou hodnotu této pevnosti je třeba vnímat v kontextu celého opevnění. Srub neměl stát a bojovat sám, ale v řadě několika (v tomto údolí šlo o asi desítku) podobných objektů, za podpory mnoha menších pevnostních objektů a dvou vzdálenějších dělostřeleckých tvrzí.

Vnitřek pancéřového zvonu  — pozice střelce. Roura uprostřed odvádí zplodiny vytřílené nábojnice mimo objekt.

Ale nyní už do současnosti. Když jsem stál po krkolomném výstupu (zpestřeném ještě ne zcela odtátým sněhem) u „Březinky“, říkal jsem si, co zajímavého může v takovém relativně malém „baráčku“ být. Pravda, objekt je pečlivě zrekonstruován, včetně usazených atrap pancéřových zvonů a nátěru maskovacími barvami. To je opravdu unikátní. Ale hodinová prohlídka pár nevelkých místností? Skutečnost však předčila i ta nejoptimističtější očekávání. „Březinka“ je zrekonstruována tak pečlivě, že vypadá, jako by snad vojáci jen stáli venku na nástupu a vy jste si prohlíželi objekt jako inspekce. Nejenže ve výbavě srubu nechybí žádné zbraně a zařízení, ale k vidění je i veškerý „nábytek“, zásoby (včetně štanglí salámů ve spíži), osobní věci vojáků a vůbec hromada dalších detailů.

Chlouba „Březinky“ — originální pevnostní rychlopalný protitankový kanón L1 spřažený s těžkým kulometem vzor 37 (nahoře na dělu). Vzadu v rohu místnosti můžete vidět náhradní hlaveň kanónu, vpravo dole na zemi pak bednu s municí. I zde slouží trubky k odvodu zplodin a nábojnic mimo pevnost.

Expozice je i vcelku interaktivní. S lafetovanými kulomety si můžete zamířit, můžete se podívat do periskopů, zkusit si zavírání pancéřovaných dveří (uffffff), ruční pohon ventilačních a filtračních systémů (druhé uffffff) a mnoho dalšího. Místní nadšenci, kterým celá expozice patří, navíc mají v zásobě spoustu zajímavých informací jak ke srubu a jeho výbavě, tak nešetří ani historkami o tom, jak jej dávali dohromady, kolik je to stálo úsilí a kolikrát i jen pouhého štěstí.

Ve stejné místnosti „spolupracuje“ s kanónem toto dvojče těžkých kulometů vzor 37.

Za speciální poznámku, jako ilustrace výše uvedeného, stojí již zmíněný kanón. Pevnostní rychlopalný kanón spřažený s kulometem je totiž vpravdě unikátní. Těchto perfektních zbraní bylo vyrobeno jen málo (republika nestihla většinu pevností dozbrojit), ještě méně jich bylo osazeno a Němci za války navíc všechnu výzbroj demontovali a odvezli na Atlantický val. Jen náhodou byl posléze tento kanón nalezen v Norsku a díky vysokému úsilí získán a zrekonstruován. Náhoda tomu chtěla, že jde o přesně ten samý kus, který byl na „Březince“ osazen před válkou. A co víc, díky této unikátnosti se státní správa uvolila, a na rozdíl od ostatních osazených zbraní není kanón znehodnocen — je plně funkční! Třebaže z něj po rekonstrukci nikdo nestřílel. („Rádi bychom, ale dole ve městě by z nás asi neměli radost…“ povídal s úsměvem průvodce.)

Nákres terénu sloužil k přesnému míření za tmy nebo jiné snížené viditelnosti (kam ukazuje „ručička“, tam míří zbraň). Z nákresu vidíte nejen předválečnou podobu údolí a rozmístění ostatních pevnostních objektů (červené kroužky v pravé části), ale také dává představu o hrozivém dosahu pevnostních zbraní.

Sečteno podtrženo, pokud vás jen trochu zajímá ať už historie či vojenství, určitě na „Březinku“ zavítejte. Ač nejde rozhodně o nejznámější expozici, mohu ji bez okolků označit jako nejlepší, kterou jsem dosud viděl. Nebo jinak — „Březinka“ zaujala i mou ženu…

Nakonec jsem si nemohl odpustit pohled skrz mířidlo kulometu.

Minimální požadavky

Monitor/televi­zor: Samozřejmou potřebou je monitor, respektive televizor se vstupním rozhraním. U monitoru je nějaký vstup vždy a ani u televizoru nenarazíte na větší problém — televizory jsou vstupy opatřeny od doby, kdy se objevily videopřehrávače a videorekordéry. Vyjma opravdu historických kousků tedy uspějete vždy. (Navíc lze předpokládat, že nikdo nebude chtít připojovat počítač ke starému televizoru s malou úhlopříčkou a mizerným rozlišením. Připomeňme si, že klasická televize využívá pouhých 576 řádků obrazu.)

Počítač se dvěma grafickými výstupy, resp. notebook: V případě stolního počítače je nutné, aby měl druhý grafický výstup. Nezáleží až tolik na tom, o jaký typ výstupů půjde, ale musí být dva. U moderních počítačů a u starších počítačů se samostatnými grafickými kartami jsou dva grafické výstupy přítomny v drtivé většině případů. Smůlu však mají uživatelé (starších) počítačů s integrovanými grafickými kartami a majitelé opravdu starých strojů. Jistotu naopak mají majitelé notebooků. Téměř každý notebook — miniaturní levné netbooky většinou nevyjímaje — má kromě svého displeje ještě alespoň jeden grafický výstup, který poslouží právě k připojení externího monitoru (televizoru).

Windows 2000/XP/Vista/7: Čím novější operační systém máte, tím bude celý proces snazší. Nicméně jako rozumné minimum je nutné mít alespoň Windows 2000. V případě starších operačních systémů je připojení další obrazovky velmi komplikované a někdy dokonce nemožné. Pro úplnost dodám, že edice „Starter“ operačního systému Windows 7 neumožňuje připojení druhého monitoru, takže pokud máte nějaký netbook s tímhle pseudosystémem, máte smůlu. A omlouvám se majitelům jiných platforem, návody dělám jen pro Windows. Ostatní jsou jistě zkušení a poradí si sami .

Nejlépe digitálně

Nejméně problematické (a také nejkvalitnější) je propojení počítače a druhého monitoru/televizoru pomocí digitálního rozhraní. Do této skupiny patří dva běžné typy konektorů: Starší DVI-D a modernější HDMI. Máte-li volný digitální výstup na počítači a volný digitální vstup na zobrazovacím zařízení, využijte jich. Vůbec přitom nevadí, když například na počítači bude volný konektor DVI-D a na televizoru volný konektor HDMI. Tato rozhraní jsou kompatibilní (tj. „rozumí si spolu“) a v libovolné prodejně elektroniky seženete patřičný kabel s různými koncovkami na každé straně.

Digitální rozhraní HDMI a DVI-D.

Mnoho různých analogů

Všechna ostatní běžná grafická rozhraní spadají do kategorie analogových. Jako výstup z počítače je to zpravidla buď rozhraní D-Sub (méně přesná, ale taktéž používaná označení jsou VGA a RGB), nebo rozhraní S-Video (někdy označované také jako TV-out). Jako vstup do monitoru z analogových rozhraní se nejčastěji používá právě vstup D-Sub. U televizního přijímače je situace mnohem nepřehlednější — občas je tam rozhraní D-Sub nebo S-Video, daleko častěji však za vstup poslouží jeden žlutý konektor typu cinch pro tzv. kompozitní video nebo tři barevné konektory (červená, modrá, zelená) typu cinch pro video komponentní nebo hranatý konektor typu SCART.

Analogová rozhraní S-Video a D-Sub (neoznačené je digitální rozhraní DVI-D).

Libovolné analogové rozhraní lze propojit s libovolným jiným analogovým rozhraním. Ideální je však využít dvou stejných rozhraní — nejlépe dvojice rozhraní D-Sub nebo S-Video. Z hlediska kvality lze použít bez problémů i propojení D-Sub/SCART, resp. S-Video/SCART, ale takový kabel snadno neseženete. Horší možností je propojení konektorů D-Sub, respektive S-Video a tří komponentních konektorů cinch na televizoru a asi nejhorší (ale často jedinou možnou) volbou je propojení konektorů D-Sub, respektive S-Video a jediného kompozitního konektoru cinch. Perlička na závěr — pokud byste měli například monitor pouze s analogovým vstupem a počítač pouze s digitálním výstupem, dá se pořídit (často je přibalena) redukce z digitálního rozhraní na analogové. Kvalita obrazu tím ale trochu utrpí.

Různé vstupy televizoru.

A kde sehnat kabely? Běžné typy propojovacích kabelů seženete v prodejnách elektroniky. Některé možná máte dokonce doma, neboť byly přibaleny k monitoru/te­levizoru nebo ke grafické kartě. „Exotičtější“ kabely (například kabel S-Video/SCART) však budete shánět poněkud hůře — doporučujeme vyhledat specializovanou prodejnu (případně servis) audio- a videotechniky nebo můžete zkusit internet (kupříkladu e-shop Conrad.cz).

Nastavení v systému

Připojíte-li k počítači druhý monitor/televizor, operační systém toto zařízení zpravidla rozpozná a aktivuje. Ve Windows 2000/XP se však může stát, že bude třeba aktivace ruční. Otevřete okno Ovládací panely / Vzhled a motivy / Zobrazení, přepněte na záložku Nastavení, označte kliknutím přidaný monitor a aktivujte volbu Rozšířit plochu i na tento monitor.

Aktivování druhého monitoru a úprava jeho rozlišení ve Windows XP (všimněte si, že je kliknutím označen).

Možná že bude také třeba upravit rozlišení monitoru (zejména v případě analogového propojení). Windows 2000/XP: Stejné okno jako v předchozím případě, posuvník Rozlišení obrazovky. Windows Vista/7: Ovládací panely / Vzhled a přizpůsobení / Zobrazení / Připojit se k externímu monitoru, menu Rozlišení.

Nastavení druhého monitoru ve Windows 7.

Nakonec zbývá zvolit způsob rozšíření pracovní plochy, tedy zda chcete pracovní plochu na nový monitor duplikovat (tj. zobrazit na něm přesně to co na původním monitoru – to se hodí, například když chcete na televizoru umístěném „za rohem“ spustit z počítače přehrávaný film), nebo zda chcete plochu na nový displej rozšířit (a obě obrazovky používat jako jednu velkou). Ve Windows Vista/7 naleznete toto nastavení ve výše zmíněném okně v menu Více monitorů. Ve Windows 2000/XP lze standardně využít pouze rozšíření plochy; duplikování je možné jen v tom případě, že tuto možnost obsahují nainstalované ovladače grafické karty.

Mimochodem: Při rozšíření pracovní plochy se nový monitor zobrazí vždy vpravo od původního. Ale co když jej ve skutečnosti máte nalevo? Stačí, když v okně, kde se nastavuje zobrazení, přetáhnete nově přidaný monitor myší na druhou stranu.

A co zvuk?

Zvuk z počítače získáte z klasického výstupu pro reproduktory — zeleně zbarvená zdířka pro 3,5mm konektor stereojack  — a zapojíte jej do vstupu televizoru. Tímto vstupem je buď opět zdířka pro 3,5mm konektor stereo jack, nebo dvě zdířky (bílá a červená) pro konektor typu cinch (viz obrázek v kapitole o analogových rozhraních).

Pokud má váš počítač vícekanalový výstup zvuku a televizní přijímač (resp. reproduktorová soustava domácího kina) má vícekanálový vstup, lze je propojit také. Modernější počítače a audiosoustavy k tomuto účelu používají modernější rozhraní S/PDIF.

V ideálním případě lze u moderního počítače a televizoru propojit obraz a zvuk najednou kabelem HDMI. Avšak kromě toho, že musíte mít rozhraní HDMI na počítači i na televizním přijímači, je nutné mít ještě kvalitní grafickou kartu, která dokáže po rozhraní HDMI poslat i zvuk (ne všechny to umí).

Nic není tak úžasné jako řídit…
…elektrický zubní kartáček.
(Omezené zásoby!)

Skvělá chuť…
…sandálů z pravé kůže…
…nyní v praktické obalu!
(Vylepšená receptura!)

Nejlepší cesta k…
…investici peněz a…
…potěšení maminky.

Vaše kočka bude milovat…
…ten pocit mít…
…opravdu hebké nohy.

Obrovsky…
…osvěžující…
…láska všech.

Mimochodem: Pokud víte i o jiných billboardech z této kampaně, případně vás napadá lepší překlad textů, ocením fotku / tip v komentářích.

Hlavní výhoda ovšem spočívá v dálkovém bezdrátovém vypínači: Můžete jej snadno připevnit na dostupné místo, například vedle vypínače světla v místnosti. Díky tomu lze kdykoliv velmi lehce zamezit přísun energie všem nenasytným zařízením najednou. Nemusíte se kvůli tomu plazit pod stolem či šátrat na jiných nedostupných místech. Navíc díky volitelnému umístění vypínače na to ani nezapomenete. Co se ochrany před přepětím týče, výrobky společnosti Belkin patří k tomu lepšímu, co je na trhu dostupné (tomu koneckonců odpovídá i o něco vyšší cena). Součástí balení je dokonce též pojištění připojených zařízení, a to v hodnotě 150 000 eur (cca 4 000 000 Kč). 

Kolik ušetříte

Nápad vypadá dobře, ale kolik zařízení v praxi uspoří, to je při jeho ceně (doporučená cena 1 199 Kč, vč. DPH; na internetu nižší) asi nejzásadnější otázka. Na testovacím počítači, který měl ve „vypnutém“ stavu příkon 23 až 25 W (počítač, monitor, tiskárna, 5.1 reproduktory, síťový přepínač a čtečka paměťových karet), to při průměrném provozu 10 hodin denně (tj. zcela vypnut je 14 hodin denně) činilo více než 500 Kč ročně. A asi jen málokterý domácí počítač běží denně průměrně 10 hodin… Jinými slovy odpočítáte-li cenu přepěťové ochrany (tj. zhruba polovinu), zařízení se zaplatí asi za rok. A pokud byste jej použili pro sestavu domácího kina, jehož zařízení (DVD rekordér, set-top box aj.) spotřebovávají v pohotovostním režimu zpravidla ještě více energie, investice se navrátí i dříve.