Nic není tak úžasné jako řídit…
…elektrický zubní kartáček.
(Omezené zásoby!)

Skvělá chuť…
…sandálů z pravé kůže…
…nyní v praktické obalu!
(Vylepšená receptura!)

Nejlepší cesta k…
…investici peněz a…
…potěšení maminky.

Vaše kočka bude milovat…
…ten pocit mít…
…opravdu hebké nohy.

Obrovsky…
…osvěžující…
…láska všech.

Mimochodem: Pokud víte i o jiných billboardech z této kampaně, případně vás napadá lepší překlad textů, ocením fotku / tip v komentářích.

Hlavní výhoda ovšem spočívá v dálkovém bezdrátovém vypínači: Můžete jej snadno připevnit na dostupné místo, například vedle vypínače světla v místnosti. Díky tomu lze kdykoliv velmi lehce zamezit přísun energie všem nenasytným zařízením najednou. Nemusíte se kvůli tomu plazit pod stolem či šátrat na jiných nedostupných místech. Navíc díky volitelnému umístění vypínače na to ani nezapomenete. Co se ochrany před přepětím týče, výrobky společnosti Belkin patří k tomu lepšímu, co je na trhu dostupné (tomu koneckonců odpovídá i o něco vyšší cena). Součástí balení je dokonce též pojištění připojených zařízení, a to v hodnotě 150 000 eur (cca 4 000 000 Kč). 

Kolik ušetříte

Nápad vypadá dobře, ale kolik zařízení v praxi uspoří, to je při jeho ceně (doporučená cena 1 199 Kč, vč. DPH; na internetu nižší) asi nejzásadnější otázka. Na testovacím počítači, který měl ve „vypnutém“ stavu příkon 23 až 25 W (počítač, monitor, tiskárna, 5.1 reproduktory, síťový přepínač a čtečka paměťových karet), to při průměrném provozu 10 hodin denně (tj. zcela vypnut je 14 hodin denně) činilo více než 500 Kč ročně. A asi jen málokterý domácí počítač běží denně průměrně 10 hodin… Jinými slovy odpočítáte-li cenu přepěťové ochrany (tj. zhruba polovinu), zařízení se zaplatí asi za rok. A pokud byste jej použili pro sestavu domácího kina, jehož zařízení (DVD rekordér, set-top box aj.) spotřebovávají v pohotovostním režimu zpravidla ještě více energie, investice se navrátí i dříve.

Auta „sbalená na cestu“.

V praxi to probíhá tak, že přijedete na (pražské hlavní — odjinud se nejezdí) nádraží autem, naložíte auto na nákladní vagon a sami zalezete do vagonu lůžkového. Vlaky jezdí přes noc (pravda, jeden i přes den), takže se vyspíte a ráno můžete v cílové stanici, v podtatranském Popradu nebo ve východoslovenských Košicích, pokračovat dále do cíle své cesty. Ušetříte tak nejen auto a pohonné hmoty, ale i poplatky za dálnice i otravné a, ruku na srdce, nebezpečné řízení na dlouhou vzdálenost. 

Na vagonu mnoho místa není, musíte umět řídit.

Cena služby přitom není nijak přemrštěná. Právě naopak. Zakoupíte-li si zpáteční jízdenku (podobné cesty asi zřídkakdy budete chtít podnikat jednosměrně), vyjde to v podstatě za stejnou cenu, jako pohonné hmoty pro auto na danou vzdálenost. Například se ženou jezdíme takto každoročně do Košic: Zpáteční jízdenka pro dva lidi (včetně příplatku za lůžko) a auto letos vyšla na cca 3 600 Kč, přičemž jen cena pohonných hmot na stejnou cestu činí minimálně 3 100 Kč (nejkratší trasou s úsporným autem). Zajímavý je také fakt, že auto člověk veze v podstatě zadarmo. Cena obdobné cesty vlakem bez auta totiž vyjde na zhruba 3 000 Kč.

Nájezdová rampa také není zrovna prostorná. Navíc se může stát, že dolů budete couvat.

Výhodou služby také je, že nákladní vůz s auty má k sobě připojen vlastní lůžkový vůz, do nějž se vůbec nedostanou lidi ze zbytku vlaku. Lůžkové kupé má tedy člověk (dva, tři) z jednoho auta jen pro sebe celou dobu jízdy, ať je zbytek vlaku přeplněný jak chce.

Na horní patro vagonu už je cesta opravdu strmá.

Jistou nevýhodou může být snad jen nakládka a vykládka vozidel. Na relativně úzké a nízké železniční vagóny se najíždí po stejně úzké a relativně strmé rampě. Není to tedy úkol pro nezkušeného řidiče. A co hůř, pokud jedete z/do Košic, v cílové stanici je potřeba z vagonu dolů dokonce couvat. Rozhodně tedy nedoporučuji autovlak nikomu, komu ještě nezaschla barva na řidičáku nebo jezdí jen výjimečně. Na druhou stranu, nikdo takový se asi nebude harcovat s autem do ciziny…

Jinými slovy dopravní podnik se ze sebe snaží (opět) udělat obětního beránka a zviditelňuje se na základě naprosto banálních událostí, které do chodu takového molochu, jakým je, jen těžko mohou nějak promluvit. A média neví, o čem by informovala… Což není nepochopitelné — v naší pidirepublice se toho moc neděje ani jindy, natož v létě. Nicméně ke cti Radiožurnálu, který já osobně považuji za jediné důvěryhodné médium denního zpravodajství, nutno podotknout, že i když sáhl po dosti banální zprávě, dal si s ní přeci jen práci. Kromě již zmíněné konzultace s odborníkem i na konci reportáže uvedl, že onen koumák již službu stáhl a nehodlá ji dále provozovat (ký šok!).

A nyní se dostáváme k jádru pudla. Dva dny poté vydalo aktuálně.cz — které se už pár let snaží budovat iluzi důvěryhodného, původního a ověřeného zpravodajství — zprávu s bomabstickým titulkem Web obelstil Dopravní podnik, nabízí lístky MHD zadarmo a umístilo ji hned jako top zprávu na hlavní stranu. Chvíli jsem přemýšlel, jestli to myslí vážně, ale asi ano. Posuďte sami:

Netradiční službu nabízí cestujícím v pražské hromadné dopravě jeden z uživatelů globální sociální sítě Twitter. Prostřednictvím svého účtu nabízí prostor k využití nepotřebných sms jízdenek, kterým ještě nevypršela platnost.

Twitter v porovnání s jinými webovými sítěmi nepatří v Česku mezi příliš využívané služby, přesto zpráva o svérázné nabídce pražský Dopravní podnik (DPP) vykolejila. Podle informací Aktuálně.cz už DPP připravuje právní kroky, jak se poskytované službě bránit.

Jaký je princip nabídky z Twitteru? Každý, kdo si přes mobilní sms službu DPP zakoupí jízdenku a nevyužije ji na stanovených devadesát minut, může ji zaslat na zmíněný účet. A někdo jiný si ji pak může „vyzvednout“ a po dobu platnosti využít jízdenku bezplatně pro sebe.

Co si o takové zprávě myslet? Jedině to, co píše sám autor projektu na webu, na nějž reportáž Aktuálně.cz mimochodem odkazovala:

Děkuji za výzkum. Současná verze smsjizdenky, zasílala jízdenku pouze tomu kdo jí sám zaslal a nikomu dalšímu. Proč jsem to dělal? Chtěl jsem zjistit jestli by něco takového mohlo teoreticky fungovat. Nemohlo. Za ten týden(snad dokonce i víc), robot přijal asi 3(!!!) jízdenky, kdežto žádostí o jízdenku bylo několik desítek každý den. Jak typické ;-) Další zajímvavou informací je to, že média nebyla schopna si funkčnost ověřit, ale psát o tom, to ano. A pak jim něco věřte. Každopádně děkuji, mé ego bylo potěšeno…

Mapa znaků

Ostatní způsoby vkládání naků jsou sice rychlejší a jednodušší, nicméně nástroj Mapa znaků má tu výhodu, že si nemusíte ke každému symbolu zvlášť pamatovat žádný zvláštní „fígl“. Stačí, když z nabídky Start / Všechny programy otevřete postupně položky Příslušenství / Systémové nástroje / Mapa znaků, potřebný znak vyhledáte, kliknete na něj, dále kliknete na tlačítko Vybrat a potom na tlačítko Kopírovat. V programu, v jehož rámci chcete znak vložit, pak použijete příkaz Úpravy/Vložit (klávesová zkratka Ctrl+V).

Číselný kód

Každý znak má v počítači přidělen svůj číselný kód a pomocí této hodnoty jej lze také zapsat. Chceme-li kupříkladu vložit zavináč (jeho kód je 64), stiskneme levé tlačítko Alt, podržíme jej a na numerické klávesnici (to je ta s čísly; na noteboocích většinou není) příslušné číslo zadáme. Zápis pomocí číselného kódu tedy není nic jiného než použití klávesové zkratky (levý) Alt+číselný kód.

Anglická klávesnice

České rozložení kláves zápis většiny neobvyklých znaků neumožňuje, klávesnice anglická však ano. Všimněte si, že na alfanumerické části (ta se znaky a čísly v horní řadě) jsou (nejen) v horní řadě kláves dva sloupečky jejich významů. Pravý sloupec má obvykle na dolní pozici nějaký český znak a na horní má číslo, levý (ten je určen právě pro anglickou klávesnici) má na dolní pozici číslo a na horní nějaký nestandardní znak.

Na anglické rozložení kláves přepnete buď kliknutím na písmena CS v pravém dolním rohu obrazovky a zvolením položky EN Angličtina, nebo pomocí klávesové zkratky (levý) Alt+Shift, resp. (levý) Ctrl+Shift (záleží na konfiguraci počítače). Zpět na české rozložení se posléze vrátíte obdobným postupem.

Pravý Alt

Pro čtvrtou možnost zápisu neobvyklých znaků slouží pravá ze dvou kláves Alt na alfanumerické klávesnici. Často je označována také jako Alt Gr. Klávesová zkratka (pravý) Alt+některá z alfanumerických kláves je často nejsnazším způsobem, jak zapsat neobvyklý znak. Například použitím zkratky (pravý) Alt+V se vloží do textu zavináč (@). Nutno ovšem podotknout, že tato možnost nemusí fungovat vždy (na rozdíl od těch dříve jmenovaných).

Zavináč (@)

• Číselný kód: (levý) Alt+64.
• Anglická klávesnice: Shift+klávesa 2/ě.
• Alt Gr: (pravý) Alt+V.

Zavináč je asi nejznámějším neobvyklým znakem. Díky svému použití v e-mailových adresách se stal symbolem internetu. Kromě toho se zavináč používá také jako ekvivalent anglické předložky „at“ – „na“ ve smyslu „patřící k něčemu“. Ostatně u e-mailů je tento význam, ač se na to často zapomíná, totožný. Kupříkladu adresu pavel@centrum.cz můžeme číst jako pavel na centrum.cz. Čas od času naleznete zavináč také v některých názvech místo písmena „a“. Zde má pouze symbolický význam příslušnosti k internetu.

Hash (#)

• Číselný kód: (levý) Alt+35.
• Anglická klávesnice: Shift+klávesa 3/š.
• Alt Gr: (pravý) Alt+X.

Pro tento znak existuje mnoho různých pojmenování: kupříkladu kříž, dvojkříž, koleje, plot aj. Já se přikloním k anglickému pojmenování hash [heš]. Nejčastější význam tohoto znaku je „číslo“, a to buď přímo s hodnotou (např. #15), nebo jako zástupný znak pro libovolné číslo (např. # či ## apod., pokud chceme naznačit počet cifer). Dalším místem, kde se s tímto symbolem lze setkat, jsou internetové adresy. Zde označuje, do které části stránky se má po jejím načtení přejít.

Ampersand (&)

• Číselný kód: (levý) Alt+38.
• Anglická klávesnice: Shift+klávesa 7/ý.
• Alt Gr: (pravý) Alt+C.

Tento znak znáte zřejmě všichni, jeho pojmenování však asi málokdo. Význam je známý, takže spíše jen pro úplnost připomeňme, že je ekvivalentní anglické spojce „and“ = „a“ (např. firma Vonásek & syn), resp. logickému operátoru AND = „a zároveň“.

Dolar ($)

• Číselný kód: (levý) Alt+36.
• Anglická klávesnice: Shift+klávesa 4/č.
• Alt Gr: (pravý) Alt+ů.

Znak americké měny určitě není třeba představovat. Často jej využívají také programátoři.

Euro (€)

• Číselný kód: (levý) Alt+0128.
• Na některých klávesnicích speciální klávesa.
• Alt Gr: (pravý) Alt+E.

S jiným využitím tohoto symbolu než pro euro se nesetkáte.

Lomítko a zpětné lomítko (/; )

• Číselné kódy: (levý) Alt+47, resp. (levý) Alt+92.
• Zvláštní klávesa na numerické klávesnici nebo vedle pravé klávesy Shift v českém rozložení alfanumerické klávesnice, resp. na anglické klávesnici klávesa s přehláskou.
• Alt Gr: (není), resp. (pravý) Alt+Q.

Tyto znaky obvykle oddělují jednotlivé adresáře ve stromové struktuře — zpětné lomítko se používá při označování počítačových disků, lomítko obyčejné se uplatňuje v internetových adresách.

Hranaté závorky ([;])

• Číselný kód: (levý) Alt+91, resp. (levý) Alt+93.
• Anglická klávesnice: klávesa //ú, resp. klávesa (/).
• Alt Gr: (pravý) Alt+F, resp. (pravý) Alt+G.

Jiný typ závorek se používá, potřebujete-li uzavřít více závorek v sobě, případně ve speciálních případech (např. při programování).

Složené závorky ({;})

• Číselný kód: (levý) Alt+123, resp. (levý) Alt+125.
• Anglická klávesnice: Shift+klávesa //ú, resp. Shift+klávesa (/).
• Alt Gr: (pravý) Alt+B, resp. (pravý) Alt+N.

Třetí typ závorek se používá, potřebujete-li uzavřít ještě více závorek v sobě, případně ve speciálních případech (např. při programování).

Menšítko a většítko (<;>)

• Číselný kód: (levý) Alt+60, resp. (levý) Alt+62.
• Anglická klávesnice: Shift+klávesa </?/,, resp. Shift+klávesa >/:/..
• Alt Gr: (pravý) Alt+klávesa </?/,, resp. (pravý) Alt+klávesa >/:/..

Znaky pro menšítko a většítko se kromě zřejmých významů „menší než“, „větší než“ používají také společně (<>) ve významu „různý od“ (resp. „nerovná se“), případně společně se znakem „rovná se“ ve významu „větší nebo rovno“ (>=), resp. „menší nebo rovno“ (=<). Kromě matematických významů se menšítka a většítka používají i jako uvození (a ukončení) zvláštních sekvencí znaků — například příkazů jazyka HTML při tvorbě webových stránek — a ve výjimečných případech také jako čtvrtý typ závorek, popř. zdvojené jako uvozovky (>> text v uvozovkách <<).

Mocnítko (^)

• Číselný kód: (levý) Alt+94.
• Anglická klávesnice: Shift+klávesa 6/ž.
• Alt Gr: (není).

Vzhledem k tomu, že pro počítač je obtížný zápis horních a dolních indexů (v některých případech dokonce nemožný), využívá se tento symbol jako náhrada horního indexu. Číslo za ním pak umocňuje číslo před ním (např. 4 ^ 2 má smysl čtyři na druhou). Pro tento znak se často používá také přiléhavé pojmenování „stříška“.

Podtržítko (_)

• Číselný kód: (levý) Alt+95.
• Shift+klávesa -/_ (vedle pravého Shiftu) nebo na anglické klávesnici Shift+klávesa %/=.
• Alt Gr: (není).

Pomlčku „posazenou na dně řádku“ nazýváme podtržítkem. Nejčastěji tento znak nahrazuje mezeru v místech, kde ji psát nelze (například přihlašovací jména).

Hvězdička (*)

• Číselný kód: (levý) Alt+42.
• Speciální klávesa na numerické klávesnici nebo na anglické klávesnici Shift+klávesa 8/á.
• Alt Gr: (není).

Hvězdička se nejčastěji používá jako zástupný znak pro libovolný počet libovolných znaků při vyhledávání. Kupříkladu hledáme-li soubory začínající na „por“, zadáme vzor por*. Hvězdička se často používá také jako odkaz na detailnější či doplňovací informace.

Pomlčka a uvozovky

Některé uživatele možná překvapí, že znaménko zadávané na klávesnici někdy jako pomlčka není ve skutečnosti pomlčka (–), ale spojovník (-). (Pomlčka je delší.) Některé programy (například Word) sice dokáží spojovník opravovat na pomlčku, ale je dobré znát i způsob zadání pomlčky: klávesovou zkratku (levý) Alt+0150, resp. Ctrl+klávesa minus (na numerické klávesnici).

Podobná situace panuje u uvozovek („správně“), které jsou často chybně nahrazovány znakem pro délkovou míru palec (//" špatně" //). V textových editorech je zadáte klasicky (Shift+klávesa ů/") a program již sám zvolí správný znak. Ale například při psaní e-mailů nebo textů ve webovém prohlížeči správné uvozovky z klávesnice obvykle nezadáte. Posloužit mohou jedině klávesové zkratky (levý) Alt+0132, resp. (levý) Alt+0147.

Přehláska

Poměrně tuhý oříšek bývají také přehlasovaná písmena (ä, ö aj.). Ta zapíšete podobně jaké písmena s háčkem či čárkou — stisknete klávesu pro přehlásku a poté odpovídající písmeno. Problém však je, že klávesa pro přehlásku je na různých klávesnicích umístěna různě, třebaže vždy v pravé horní části alfanumerické klávesnice. Je to buď vlevo od klávesy Backspace, nebo pod klávesou Backspace, anebo mezi klávesami Shift a Enter.

Vysvětli pojem folkór

• Folkor je folklorový názvi
• pohádka; Bylo nás pět
• lidová hudba, báseň, tanec. lidové schromáždění.
• stvořeno lidmi
• Vše končí na t např: dělat, brečet, jezdit, zchovávat, běhat atd.

Napiš, kterými znaky se liší pověst od pohádky

• Pověst je jako že je to hodně starý. Pohádky: je od autoru. třeba to někdo napsal.
• V pohádkách jsou nadměrné bytosti a v pověsti ne.
• Pověst má určitý den nebo něco jiného ale pohádka ne.
• Pohádka — neznámý autor; Pověst — neznámý autor
• Pohádka je,to,že tam jsou nadlidské bytosti např. čert, hulk, spiderman, betman

Vznikají pověsti i v dnešní době? Pokud ano, uveď příklad

• Pověsti znikli že je to ňaka pověst třeba napsaná na ňákým sloupku.
• Předávají se ústně něco můžou změnit.
• Když třeba jde někde a vidíte třeba býka a vyrazí proti vám A vy vylezete na strom a on uteče a vy slezete to je pověst (Předává se ústně)

Urči u následující ukázky, o který literární druh se jedná (lyrika, epika nebo drama)

• lyrika, epika, drama
• Jan Werich

Památník padlých československých vojáků.

Hned zpočátku musím upozornit, že Dukla jako taková stojí za starou bačkoru. Pokud byste se v oblasti pohybovali a navštívili jen průsmyk, budete velmi zklamáni. Nic moc tam k vidění není, informačních tabulí je také poskrovnu (to je vůbec charakteristické pro celou oblast, zajímavosti musíte vygooglit doma) a to, co tam je, je často v dezolátním stavu. Rozhodně tedy nedoporučuji preferovat průsmyk před muzeem ve Svidníku a Údolím smrti.

Symbolický hřbitov československých vojáků.

Asi jedinou výhodou dukelského průsmyku jako turistické atrakce je fakt, že jej najdete opravdu snadno. Prostě pojedete pořád po hlavní silnici. Nejprve minete v předchozí vesnici ohrádku s bitevním letounem a protiletadlovým dělem a posléze se vynoříte pod táhlým kopcem (nepředstavujte si alpský průsmyk, Karpaty jsou velmi oblé kopce), kde na začátku stojí tank, po pravé straně vidíte symbolický hřbitov a na kopci rozhlednu a dnes již zrušenou celnici. A to je v podstatě ono. Ona třeba i možnost zaparkování auta je poněkud tristní. Nejprve minete parkovište, které se tváří jako placené odstavné pro kamiony, posléze zjistíte, že dál už je jenom Polsko, a tak musíte zpět na tento plácek pokrytý zbytky asfaltu. Pro osobní auta je asi bezplatné, i když tím si nejsem dodnes jist. Podle cedulí by se platit mělo, hlídač ale nic nechtěl. Tak nevím. 

Klid našich vojáků střeží pod kopcem tato T-34/85.

Z parkoviště dojdete napůl po poli, na půl po romlácené cestě k památníku a symbolickému hřbitovu. Alespoň ty jsou tak nějak udržovány. Místo je to samozřejmě velmi pietní, i když trochu zmatené. Kousek od sebe jsou jména/počty Čechoslováků padlých v různých bitvách karpatsko-dukelské operace, hned vedle busty hrdinů a vysokých důstoníků československé i sovětské armády. Jen opravdový znalec poměrů dokáže ale poznat, že nejde o padlé, nebo minimálně alespoň ne ve všech případech. Jakékoliv doplňující informace ovšem chybí.

Ojedinělý úkaz — informační tabule.

Ze hřbitova vede (kdysi) dlážděná cesta dále vzhůru. Dvacet (či více?) let bez údržby se na ní notně podepsalo. Když se asi po kilometru v podstatě ztratí v lesním porostu a začnete se prodírat křovinami, vydrží už jen ti, kteří skutečně věří, že každá cesta někam vede. A skutečně na konci naleznete již dříve zmíněnou rozhlednu, která na první pohled vypadá uzavřeně. Při bližším ohledání jsme však objevili otevřený vchod a milého pána vybírajícího minimalní vstupné (tuším 0,20 EUR).

Protiletecký kanon ve Vyšném Komárniku.

Bohužel vstupné je veskrze adekvátní. Z věže je sice pěkný výhled a situační plány vytvářejí krásný přehled o celé bojové operaci, ale přiznejme si otevřeně, tuhle atrakci ocení jen starší muži se zájmem o historii/vo­jenství. Děti v mapách nic krásného nespatří a jen málokterá žena má chuť studovat informace o pustupujících bojích. (Budiž ke cti té mé, že tam se mnou nějakou chvíli vydržela. A když jsem ji na nějaké zajímavé posuny upozornil, i tomu věnovala pozornost.) Pár dobových fotografiích a minomet v přízemí rozhledny už to nezachrání. Nejlepší dojem tak zanechal onen milý pán z pokladny. I když jsme si poklábosili spíš o věcech současných.

„Létající tank“ aneb „černá smrt“ aneb sovětský bitevní letoun Iljušin Il-2 „Šturmovik“. Opět Vyšný Komárnik.

No a co dál? Dál nic. Zbytek Dukly už tvoří jen pár památníků, u nichž ani ne vždy poznáte, že to jsou památníky, resp. co vlastně připomínají. Skvělý dojem z muzea ve Svidníku potažmo z Údolí smrti si tak zde spíš pokazíte. Obzvláště smutné je, když zavítáte i na některý z nedalekých německých vojenských hřbitovů. Ty jsou německou nadací vzorně a nekontroverzně udržovány — jde prostě o poctu mrtvým, režim, za nějž (chtě nechtě) bojovali, nepřipomíná vůbec nic. Člověk si tedy odnáší rozpačitý pocit. Když to zveličím, tak hroby vítězů zarůstají travou, hroby poražených někdo denně ometá. Je ironií osodu, že Čechoslováci, kteří bojovali a padli za svobodu a demokracii, dnes symbolizují spíš totalitu. A v duchu toho upadají v zapomění. Měli bychom se nad tím zamyslet… možná nejvíc my v Česku. Že na východě Slovenska jsou peníze potřeba k něčemu jinému než ometání hrobů, to ví každý, kdo tam zavítal.

Precizně udržovaný německý vojenský hřbitov v obci Hunkovce.

„Nikdy nepodceňujte přenosovou rychlost kamionu DVDček.“

Tato mezi řečí pronesená větička má hned dvě roviny pravdy. Jednak se člověk dozví, že i mnohé velmi rychlé síťové (internetové) spoje zase nejsou tak rychlé, jak se na první pohled zdá. Jednak tím získáte nádhernou ilustraci toho, jak je užitečné být otevřený k nekonvečním přístupům řešení problémů. A protože ne každému může být jasné, že takový kamion DVDček je pekelně rychlý datový spoj, rozhodl jsem se to pro ty nevěřící spočítat.

Kamion

Nejprve se podívejme na to, co se vlastně vejde do takového kamionu. Na internetu je plno stránek autodopravců a někteří z nich jsou i natolik rozumní, že uvádí kapacity svých vozidel. I laik se tak může dozvědět, že do běžného návěsu, s vnitřní výškou zhruba 3 metry se vejde ve dvou patrech návěsu (veprostřed výšky návěsu je druhá podlaha) 66 europalet.

Europaleta

Europaleta je typizovaná přepravní paleta s plochou necelého metru čtverečního (rozměry ložné plochy 800×1 200 mm). Její výška je necelých 150 mm. Odpočítáme-li tedy výšku dvou palet (300 mm) a výšku druhé podlahy návěsu (řekněme 100 mm), zbyde nám 2 600 mm výšky návěsu k uložení zboží. Tedy na každou paletu uložíme zboží do výšky 1 300 mm. (Doufám, že všichni vědí, že 1 000 mm je 1 metr ;-).)

Média

Protože nejsme Plus ani Penny market, určitě nebudeme média stohovat bez obalu. Na druhou stranu v obalech médií vládne slušná anarchie — běžně se ukládají do jednoduchých papírových pouzder, ale i do relativně rozměrných plechových krabic (např. výroční edice filmů). Vezměme si tedy za příklad klasickou otevírací plastovou krabičku, kterou všichni známe už od příchodu prvních hudebních CD. Ta má rozměry zhruba 150×130 mm (je to méně, ale počítejme, že tyto krabičky budou ještě v nějakých dalších obalech) a šířku zhruba 10 mm.

Krabičky na paletě

150 mm širokých krabiček se na europaletu vejde o délce 1 200 mm vejde 8 řad. Na 800 mm šířky europalety pak dáte 80 krabiček šíře 10 mm. Jedno „patro“ krabiček s médii na europaletě pojme 8×80, tedy 640 krabiček. Dále jsme řekli, že na europaletu naskládáme zboží do výšky 1 300 mm, tedy dohromady 10 „pater“ krabiček s výškou 130 mm. Jedna europaleta teda pojme 6 400 krabiček s DVD.

Kapacita kamionu

6 400 krabiček na jedné paletě, znamená 422 400 krabiček s médii DVD v kamionu, který má kapacitu 66 europalet popsaných rozměrů. Když toto číslo pronásobíme kapacitou DVD, tedy hodnotou 4,38 GB, zjistíme, že takový kamion DVDček pojme 1 850 112 GB dat, tedy 1 850 TB dat.

Rychlost kamionu

Tak a nyní můžeme náš kamion poslat na cestu. Řekněme, že pojede 110 km vzdálenosti z Prahy do Liberce. Průměrná rychlost kamionu bude nějakých 75 km/h (připomínám, že maximální rychlost kamionu je 80 až 90 km/h). Takže z Prahy do Liberce dorazí asi za 1,5 hodiny. 1,5 hodiny dělá 5 400 sekund, takže kamion DVDček dosáhl na této trase přenosové rychlosti 1 850 112 / 5400, tedy 342,6 GB/s, tedy 2 740,9 Gb/s.

Kdo o počítačích něco ví, tomu nemusím dodávat, že bezmála tři terabity za sekundu je skutečně řádná porce dat. Pro ty, co nemají živou představu, bych měl jedno přirovnání. Průměrná kniha s beletrií je asi 800 kB dat, tedy náš kamion se pohyboval takovou datovou rychlostí, jako by každou sekundou převezl z Prahy do Liberce asi půl milionu knih (přesněji 428 250 knih).

Pokud bychom ale chtěli být přesní, slušelo by se asi započítat nakládku a vykládku kamionu. Nicméně to nám přenosovou rychlost nijak dramaticky nesníží. I kdyby se kamion nakládal/vykládal stejnou hodinu a půl, co strávil na cestě, a celkový čas by tedy byl 4,5 hodiny (1,5 h nakládka + 1,5 h cesta + 1,5 h vykládka), dostáváme se stále na bezmála 1 Tb/s přenosové rychlosti, tedy na zhruba 150 000 knih, které každou vteřinou „skočí“ z Prahy do Liberce.

Pokud se nemýlím, Google je průkopníkem v podobném využití loga. A nutno uznat, že jde o nápad veskrze geniální, neboť tak lze ke komunikaci s uživatelem využít jinak „mrtvý“ prostor. (Ovšem prostor, který je paradoxně nejvíce na očích.) I z hlediska uživatele mi však změny loga přijdou jako velmi zajímavý počin. Kromě toho, že jsou určitým zpestřením stránek, v případě Googlu se člověk dozví i mnohé zajímavé informace.

Než se dostanu k „jádru pudla“, dovolte mi ještě jednu krátkou odbočku. Zatímco některá změněná loga Googlu jsou platná celosvětově (např. nedávné výročí narození pohádkáře Hanse Christiana Andersena), jiná loga mají platnost jen v určitém regionu. Například britský Google tak často připomíná různá výročí spojená s královskou rodinou, český Google zase třeba před časem oslavil výročí narození Vlasty Buriana nebo Karla Čapka. Pokud nenavštěvuje hlavní stránku populárního vyhledávače nebo pokud byste rádi sledovali i loga vydaná v jiných regionech, doporučuji sem tam zavítat na adresu www.google.com/logos — tam najdete všechna alternativní loga pěkně pohromadě.

S ohledem na výše uvedené asi nikoho nepřekvapí, že si Google nenechal ujít příležitost a změnil své logo během nedávných olympijských her v kanadském Vancouveru. Během olympiády se představila dokonce celá řada různých variant loga odkazující na různé (v té tobě právě probíhající) soutěžní disciplíny. A protože mi to přišlo ještě zajímavější než obvykle, tady je máte všechny pohromadě i s popisem, co které symbolizuje (odkazy vedou na výsledky Googlu vyhledávající český název daného sportu/disciplíny).

Zahájení ZOH.

Alpské lyžování.

Jízda na bobech.

Curling.

Akrobatické lyžování.

Lední hokej.

Krasobruslení (tance na ledě).

Jízda na saních.

Severská kombinace.

Krasobruslení (sportovní páry).

Rychlobruslení (short track).

Skeleton.

Skoky na lyžích.

Snowboarding.

Rychlobruslení (speed skating).

Běh na lyžích.

Běh na lyžích.

Ukončení ZOH.

Tradičně nádherná Panská skála.

Pro mnohé novináře a pohádkáře: Takhle vypadá skutečný půlmetr sněhu.

Je libo se posadit?

Bože, cos nám to nadělil?

Snadný přístup z ulice na balkón v prvním patře.

Zimní spánek.

10. Harry Potter a kouření

Že stand-up comedy nemusí být vůbec náročný žánr, dokazuje Dominik Arte. Stačí třeba jen dobře okomentovat aktuální dění…

9. Kalhoty v barvě lososí

Jedním z velmi pravidelných „stojáků“ je i (např. z divadla Sklep) známý komik Tomáš Hanák. A nutno uznat, že jeho výstupy jsou vynikající prakticky všechny. Třeba hned v jednom z prvních si dovolil seřvat diváky, čímž krásně demonstroval, co si stand-up komik může všechno dovolit. Z jeho exhibic si však nejvíce cením kalhot v barvě lososí.

8. Na Ostravsku je nuda

Ani Michal Kavalčík není ve své branži nováčkem. Třebaže ne vždy jsou jeho výplody zrovna k zasmání (respektive má trochu tendenci se opakovat), v pořadu Na stojáka exceluje. Zejména svou písní „Na Ostravsku je teraz nuda“.

7. Poprvé

Jedním z objevů pořadu Na stojáka je Miloš Knor. Z mnoha jeho skečí (hledejte na YouTube) si nejvíce cením hrátek s češtinou v příběhu „Poprvé“. Třebaže i jiné rozhodně stojí za shlédnutí.

6. DVD aneb poštelák

Podobným objevem jako Miloš Knor je i Daniel Čech. Také v jeho případě platí, že jde o komika schopného, vtipného a plodného, přičemž za zhlédnutí stojí většina jeho scének. Mě však (pochopitelně) nejvíc zaujal jeho IT odborník Pixel, zejména při řešení zasekunutého DVD (jde o druhou scénu stejné postavy — také předchozí Pixelovy kabely jsou velmi povedené). Uznávám však, že lidem, kteří se v IT nepohybují, se možná více než Pixel bude líbit Danielův hiphopper.

5. (Ne)sprostý vtip

Tomáš Matonoha patří mezi ty interprety, které pravděpodobně znáte i odjinud. A stejně jako jeho sklepácký jmenovec i on předvádí v pořadu Na stojáka naprosto vynikající skeče, jež jsou nejen vtipné, ale také originální. (Ne)sprostý vtip patří mezi absolutní špičku.

4. Kukuřičné placky

Dalším plodným „stojákem“ je Lukáš Pavlásek. Ten se většinou stylizuje do role mentálně slabšího jedince. Sice vcelku povedeně, ale není to rozhodně humor pro každého. Avšak jeho píseň „Kukuřičné placky“ se tomuto schématu zcela vymyká. V dobrém slova smyslu — je to skutečně pecka. (Mimochodem: Zajímavou scénku jako folkový zpěvák předvedl i Tomáš Hanák.)

3. SuperStar fanklub

„SuperStar fanklub“ Roberta Nebřenského je jasná bronzová medaile. Skvělý nápad a ještě lepší provedení.

2. Otevřený dopis KSČM

Jediný interpret, jehož do svého výběru zařazuji dvakrát, je Tomáš Matonoha. Nelze jinak, otevřený dopis poslaneckému klubu KSČM je prostě geniální. Nápaditý, šokující, úderný. Dlouhou dobu byl to nejlepší, co se v pořadu Na stojáka událo.

1. Hip Hop Halali Tour

A je tu zlatá mediale. Když už se zdálo, že dopis komunistům nemůže nic překonat, objevil se jako blesk z čistého nebe nikoliv Dr. Hrom, ale Lumír Tuček. Překonal nejen všechny své dosavadní scénky (např. i výborného sexuologa Dr. Klátila), ale podle mě i všechno ostatní, co se kdy v pořadu Na stojáka objevilo.

Tip na závěr. Videa z pořadu Na stojáka nejsou jen na TyTrubko, ale také na oficiálním webu pořadu.

1. Umím dělat weby / mám svoje weby

V době, kdy Facebook spatřil světlo světa, měl jsem za sebou už několik let vývoje webových stránek a v provozu několik vcelku schopných webů. Do dnešního dne se jejich počet utěšeně zvýšil a výhled do roku 2010 dává tušit, že další projekty ještě přijdou. Kdykoliv mám tedy nutkavou potřebu zveřejnit nějaké své myšlenky, stačí vybrat ten správný ze svých webů. Nemusím se nechat omezovat cizí platformou, která nevyhovuje mým potřebám.

2. Facebook nenabízí nic nového

K předchozímu bodu lze namítnout, že není třeba vždy „vynalézat kolo“. Tedy složitě vytvářet web, když existuje funkční platforma pro daný účel. Koneckonců tento blog běží na geniálním carnerově systému udesis právě z tohoto důvodu — nemělo smysl složitě programovat něco, co mi carnero nabídl hotové. Jenže Facebook v tomto ohledu nic převratného nenabízí. Pouze (nutno uznat, že šikovně) spojuje několik služeb v jednu. Prostě kdybych chtěl dělat něco z toho, co Facebook nabízí, mohl jsem to dávno před jeho vznikem dělat na jiných službách.

3. Nejsem ovce

Jestliže k hlavním argumentům facebookistů patří, že „na Facebooku jsou všichni, proto bys tam měl být také“, pak říkám, že právě proto tam rozhodně nebudu. Mám přirozený odpor k čemukoli, s čím souhlasí „všichni“. Jestliže dav říká „A“, já podvědomě fandím minimálně „B“, ne-li „C“. Navíc davy jsou zaslepené a hloupé, což už koneckonců i Facebook sám několikrát velmi barvitě demonstroval.

4. Mám své soukromí / nejsem exhibicionista

Jestliže má někdo pocit, že celý svět musí vědět, co měl k obědu, či jak barevné má zrovna ponožky, nechť to klidně sdělí. Nicméně já ten pocit nemám. Mnohé další informace si zase chci nechat čistě pro sebe — co jsem koupil ženě za dárek, po tom v principu nikomu nic není. Nemluvě o informacích, jejichž zveřejnění je jistým způsobem sebevraždy. Je sice příjemné ulevit svému svědomí a říct kamarádovi o průšvihu v práci, ale že by to musel vědět kdokoliv?

5. Facebook stejně umře

Říkejte si co chcete, ale Facebook stejně záhy nahradí něco jiného… a možná to ani nebude trvat dlouho. Facebook je móda, což mu sice dneska svědčí, ale zítra — až přijde jiná móda — ho to zabije. I životnost užitečných internetových služeb je často pochybná (kdo z vás ví, co je, reps. spíš co byla, AltaVista?) a v případě komunitních služeb je zkáza prakticky nevyhnutelná. Logicky. Nastupující generace jen málokdy uznává to, co generace předchozí, a už z principu hledá jiné cesty. A na příchod nové „internetové generace“ rozhodně nebudeme čekat dvacet let…

Na závěr jedna poznámka: Ambicí tohoto článku není jakkoliv poškodit Facebook, tím méně vysmívat se jeho uživatelům (nebo přinejmenším ne všem ). Pokud máte Facebook rádi a přijde vám super, užívejte si ho plnými doušky. Tento text je naopak silně defenzivní — až mě zase bude nějaký chytrák napadat, jak je to možné, že „ty, takový počítačový machr, jsi takový tragéd, který ještě nemá profil na Facebooku“, můžete si být jisti, že jedinou mojí odpovědí bude odkaz sem…

Pokud totiž USB disk odpojíte bez řádného ukončení v systému (tedy prostě jej z ničeho nic „vytrhnete“ z počítače), hrozí riziko poškození dat na disku. USB disky totiž nepatří k žádným rychlíkům, a tak se může snadno stát, že se na ně zapisují data ještě dlouho poté, co jste s nimi přestali pracovat. Pokud je během takového zápisu disk odpojen, vzniknou na disku chyby, které obvykle poškodí nejen právě zapisovaná data, ale často i mnoho dat „okolo“.

S odpojování „neodpojitelných“ disků pomůže šikovný nástroj EjectUSB (klikněte na odkaz Download EjectUSB, který naleznete zhruba uprostřed stránky). Program je distribuován ve formě ZIP archivu. Operační systémy Windows XP a novější (2003, Vista, 2008, 7) umí ZIP archiv otevřít jako běžnou složku (tedy dvojitým kliknutím), ve starších operačních systémech musíte použít specializovaný program — například zdarma dostupný 7-Zip. 

Otevřete okno s obsahem USB disku — například dvojitým kliknutím na zástupce disku v okně Tento počítač. Kdekoliv na USB disku (tj. přímo v hlavním, kořenovém adresáři nebo v kterémkoliv podadresáři) je pak třeba vytvořit složku s libovolným názvem: Na libovolné volné místo klikněte pravým tlačítkem myši a zvolte možnost Nový/Složka. Zadejte název složky a potvrďte jej stiskem klávesy Enter.

Do vytvořené složky na USB disku je nutné zkopírovat obsah archivu s programem EjectUSB: Označte všechny soubory (nejsnáze klávesovou zkratkou Ctrl+A), klikněte na ně a tlačítko myši podržte stisknuté. Přetáhněte kurzor do okna s cílovou složkou a tlačítko myši uvolněte.

Nyní kdykoliv budete chtít odpojit USB disk od počítače, otevřete adresář, do kterého jste nakopírovali program EjectUSB, dvojitě klikněte na soubor EjectUSB.exe a nechte program chvíli pracovat.

Po spuštění programu EjectUSB se v oznamovací oblasti systému (vpravo dole vedle hodin) objeví nejprve ikona šedivých přesýpacích hodin. Vyčkejte, dokud se nezobrazí oznámení, že … lze hardware bezpečně odebrat. Poté USB disk odpojte.

Šikovný šroubováček za pár korun.

Při pročítání návodu k tomuto bezesporu zajímavému zařízení (předchozí řádky berte jako tip) mě zarazila funkce „Snadná práce“. Doslova se praví: „Šikovnou funkcí šroubováku je možnost odlehčené práce. Stačí jemně zmáčknout tlačítko zapínání / vypínání odlehčené práce směrem dopředu.“ Jednak mi nebylo jasné, co může akumulátorový šroubobák ještě dále ulehčit, když je to beztak už klasická výbava pro lenochy, jednak po zmáčknutí onoho tlačítka se nic viditelného nestalo. Jen se rozsvítila jakási kontrolka. Po několika minutách pátrání jsem nakonec zabrousil do anglické části manuálu, kde už byla funkce vysvětlena o mnoho srozumitelněji: „Work light. A handy feature of the screwdriver is the work light, to use simply slide the work light On/Off switch forward to illuminate the work light.“

Usnadnění práce v akci.

Z ulehčení práce se tedy vyklubalo pracovní světlo, tedy ona dioda, co nebyla kontrolkou, ale osvětlením místa, kam míří hlavice šroubováku. (Pro neangličtináře: „light“ znamená anglicky sice „lehký“, „odtučněný“ aj., ale také „světlo“. Odborně řečeno je to klasické homonymum. Proč ovšem překladatel vynechal konec textu, kde se jednoznačně mluví o „rozsvícení světla“ — „iluminate the work light“ a kde se tedy nenabízí možnost dezinterpretace, to už tak jasné není.) Škoda, už jsem doufal, že se mi konečně podařilo koupit zařízení, které udělá práci samo…

E-mail je jen dopis

První, co by člověk při psaní e-mailů měl mít na paměti, je to, že e-mail je jen formou dopisu. Obzvláště v oficiální komunikaci (mezi podniky, s nadřízenými apod.) je tedy více než vhodné dodržovat správný pravopis a slohové zásady. Stejně tak by elektronický dopis měl obsahovat různé zdvořilostní prvky, jako pozdrav (na začátku i na konci), stručné (jedna, dvě věty) představení se, píšeme-li někomu poprvé, a v neposlední řadě i podpis. Kdo se skrývá za adresou „velkejdrsnejborec@seznam.cz“ nemusí (kupodivu) být hned zřejmé. A ono i ldí, co mohou mit adresu „novak56@seznam.cz“, chodí po světě více…

Dále pamatujte na to, že čím stručnější a jasnější e-mail je, tím snáze na něj dostanete odpověď. Nejenže v dlouhém textu se člověk snadno ztratí a i při veškeré snaze nemusí ve výsledku odpovědět to, co odesílatel chtěl vědět, ale leckdo prostě nebude nějaké elaboráty ani číst. Dlouhých textů o ničem jsou na internetu mraky, přičemž není důvod si myslet, že zrovna ten váš bude někoho zajímat.

Adresa příjemce

Na první pohled by se zdálo, že při zadávání adresy nelze nic zkazit. (Samozřejmě může dojít k překlepu, ale to za otázku etiky nelze považovat.) Není to však úplně pravda. Obzvláště používáte-li e-mailového klienta (Outlook, Thunderbird aj.), uvádí se obvykle adresa i se jménem příjemce – např. „František Vonásek <frantisek@vonasek.cz>“. Daleko vhodnější volbou je však psát jméno bez diakritiky, tedy např. „Frantisek Vonasek“. Každý poštovní server je totiž nakonfigurován jinak a velice často se stává, že místo písmen s háčky a čárkami dorazí příjemci změť znaků, a to nepůsobí zrovna dobrým dojmem. To samé platí i pro adresu odesílatele, tedy adresu vaší.

Posíláte-li hromadné e-maily (např. firma novinky zákazníkům, ale i běžný uživatel fotografie přátelům), je slušnost místo do kolonky Kopie psát adresy do kolonky Skrytá kopie. Jednotliví příjemci pak navzájem nevidí e-mailové adresy ostatních. Nesmíme zapomínat, že ne každý má svůj počítač řádně zabezpečen. Takový e-mail s několika desítkami či stovkami adres je pak velmi tučným soustem pro viry, posléze i pro spam.

Předmět a priorita zprávy

Častou chybou uživatelů bývá nevyplnění, či ještě hůře zavádějící vyplnění předmětu (subjectu) zprávy. Pamatujte, že tato položka je to první, co příjemce z e-mailu uvidí! Tudíž by měla přesně, avšak stručně vystihnout, čeho se zpráva týká. Např. posílá-li firma již zmíněné e-maily s novinkami, může předmět vypadat třeba „Jméno firmy — novinky na měsíc/rok“. Nebo když naopak posílá zákazník dotaz na help linku, je vhodné volit předmět jako „Dotaz ohledně…“. Naopak nadepsat e-mail „Důležité!!!“ a přiložit do něj byť zajímavé fotografie ze sobotní party, lze považovat za hrubě neslušné.

Obdobná pravidla platí samozřejmě i pro prioritu e-mailů. Standardně by měla být priorita nastavena na normální úroveň, e-mailům např. s vtipnými obrázky se nebojte dát úroveň nejnižší. Naopak označením „důležité“ šetřete a využívejte ho jen tam, kde jde o skutečně důležitá sdělení.

Diakritika

Používání háčků a čárek v e-mailech je problém, kterému bylo a je věnováno mnoho nekonečně dlouhých diskusí. Při správném nastavení e-mailového klienta a posílání zpráv v rámci České republiky by neměl nastat problém. (Čtenářům ze Slovenska se omlouvám, ale již komunikace mezi ČR a SR bývá v tomto ohledu problematická.) Avšak i přesto se stává, že místo některých písmen (obzvláště místo č, ř, š a ž) přijdou písmena úplně jiná a zpráva tak dosti ztrácí na čitelnosti. Na druhou stranu e-mail napsaný bez diakritiky nepůsobí také zrovna dobře. Nejlépe je tedy e-maily v rámci naší republiky psát včetně háčků a čárek, v případě e-mailů zasílaných do zahraničí se pak raději omezit pouze na anglickou abecedu.

Přílohy

Posílání příloh je jako oheň – dobrý sluha, ale zlý pán. Pomineme-li nemalé riziko přenosu virů (může pomoci pravidelně aktualizovaný antivirový program), nalezneme zde minimálně dvě další velká úskalí. V prvé řadě je třeba pamatovat na to, že ne každý typ souboru bezproblémově „projde“ a že následně ho lze snadno stáhnout. Bez větších komplikací bývá v tomto ohledu zasílání obrázků (přípony JPG, PNG, GIF aj.), textů (TXT, RTF), archivů (ZIP, RAR atp.) a souborů typu PDF. Pravý očistec lze naopak zažít při posílání spustitelných či systémových souborů (EXE, DLL, INI atd.). Avšak často ani třeba přenos souborů z MS Office (DOC, XLS…) není takový, jak by si člověk přál. Jedním z možných řešení je posílat všechny soubory zabalené v archivech ZIP či RAR. I v případě, že příjemce nedisponuje programy pro jejich otevření, může je snadno stáhnout z internetu. Nemluvě o tom, že moderní operační systémy (od Windows XP dál, u jiných ještě dříve) umí minimálně se ZIP archivy běžně pracovat.

Dalším kamenem úrazu je velikost příloh. Mnoho poštovních serverů omezuje maximální velikost přílohy na 10 MB, 5 MB, někdy třeba i jen na 1 MB, a větší jednoduše nedoručí. Všeobecně lze říci, že více než 1 MB dat je lépe si vyměnit pomocí nějakého FTP serveru (např. oblíbené úschovny Letecká pošta) či P2P systému (DC++ aj.).

Závěrem

Je nutno podotknout, že nejlepší je řídit se tak říkajíc „zdravým selským rozumem“. K dobrému jménu uživatele nepřispěje ani dodržení všech zmíněných zásad, když například rozesílá oblíbené e-maily „Pošli tohle x lidem nebo…“, které mnoha uživatelům vadí (nazývají se hoax).