Přispějte na děti
Jsou věci, kterých obyvatel malého města (obce) zůstane ušetřen. Bohužel to čím dál méně jsou obligátně uváděné výhody typu „nejsou problémy s dopravou“, „nejsou problémy s parkováním“, „menší kriminalita“ (nebudu dále komentovat, to je na samostaný příspěvek), ale dost výhod se přeci jen najde. Jedna, která mě osobně obzvláště těší, je fakt, že v malém městě (obci) jen výjimečně potkáte různé žebráky a jiné vydřiduchy. Je to koneckonců logické: Zatímco na návsi v Horní Dolní není moc lidí, v kterých by šlo vzbuzovat soucit (či je strašit), terminál MHD či hlavní náměstí velkého města je v tomto směru oblast ideální. Říkáte si, že u nás není po ulicích tolik žebráků, aby se to dalo považovat za nějakou výhodu? Máte pravdu, skutečných žebráků ne. Ale různých (kdovíjestli) pro charitu otravujících jedinců potkáte desítky, ne-li stovky.
Když se v různých koutech republiky mluví o Pražácích, potažmo o obyvatelích jiných velkých měst, často se pohrdavě uvádí, že ignorují okolní dění. Například se často traduje historka o tom, jak někdo umřel uprostřed ruchu (v kanceláři, v prostředku MHD atd.) a přišlo se na to až po dlouhé době (dotyčný nešel domů na víkend, na konečné ho chtěl řidič vyhodit…). Tyto příběhy samozřejmě patří do kategorie moderních (městských) pověstí, chcete-li „urban legends“,… tak velký stupeň ignorace samozřejmě ani ve velkoměstech nepanuje. (Už jen proto, že mrtvý člověk by se v tramvaji záhy skácel na podlahu a po pár dnech v kanceláři by dosti zapáchal.) Ale vychází z pravdivého základu, že lidé ve větších městech si okolního dění všímají méně. Respektive dělají, že si ho všímají méně. Ono to totiž ani jinak nejde.
Když jsem před necelými dvěma lety začal pravidelně dojíždět za prací do Prahy, byl jsem nadšen z toho, jak velké město žije. Zatímco třeba Liberec, kde jsem působil předtím, byl prostě jen „větším malým městem“, kde víceméně chcípl pes, v Praze mohl člověk každý den každou hodinu zažít něco nového. A nemyslím tím zrovna koncerty rockových hvězd a jiné kulturní (?) či sportovní akce. Město tam prostě žije: potkáte zajímavé lidi, podivná auta, objevíte zvláštní domy, nové ulice a každý den to všechno navíc vypadá jinak. Například ve vestibulu metra se první den dozvíte, že byste měl přispět dvacetikorunou na slépe děti, druhý den podobnou částkou na hluché děti, třetí den na děti s rakovinou, čtvrtý den na děti s leukémií, pátý den na postižené děti (došly názvy chorob?), a šestý den je sobota, takže o příspěvku na opuštěné děti se dozvíte v obchodním centru na výpadovce. V neděli vás pak už samozřejmě nenapadne ani vystrčit nos, protože jste získal pocit, že ty choroby na nebohé děti snad přivoláváte už svou existencí. A když ne na děti, tak určitě na přírodu, o čemž vás informuje rádobyekologická organizace v pestrobarevných plastových oděvech letákem na voskovaném papíře.
Jenže ani tohle není zdaleka celé. Nejenže se něco vybírá či propaguje každý den, ale každý den se s tímto — nebojím se říci až — pouličním opruzováním lidí potkáte hned několikrát. Do metra totiž musíte vstupit (poprvé), pak z něj vystoupit (podruhé), po cestě se stavíte v nějakém obchodním centru pro svačinu (potřetí), rušné ulici se také stěží vyhnete (počtvrté, popáté a pošesté) a „final strike“ přijde před prací, kde ve vestibulu budovy potkáte „staré známé“ neomylně znovu (posedmé). Navíc musíte jít večer také z práce domů (takže toto celé krát dva) a chraň vás ruka páně jít během dne na oběd, či nedej Bože jet ještě někam na pracovní schůzku. Z výčtu je zřejmé, že i kdyby byl člověk duše velmi otevřená, měl dost peněz (dvacka není moc, ale dvacet dvacek už leckomu musí stačit denně na živobytí) a věřil tomu, že tyhle příspěvky skutečně jdou tam, kam je uváděno (pokud to teda vybírající vůbec ví), už z principu nemáte dost času na to, abyste se pokaždé zastavil, „drobák“ vylovil a narval ho do kasičky. I když takový proces může trvat maximálně pět minutek, znásobíte-li to deseti až dvaceti, určitě najdete pro takové množství času lepší využití. Nemluvě o tom, že člověka by rychle unavilo tahání pytlů s mincemi, aby jich měl pořád dost.
Oklikou se dostáváme zpět k tomu, co jsem nakousl ze začátku tohoto příspěvku — tedy ignoraci obyvatelů velkých měst. Ta je totiž jedinou účinnou zbraní na různé rádobycharitativní pouliční „celníky“. Rozumné výmluvy totiž člověku dojdou asi tak ve třetím případě, za nerozumné je člověk pražen nenávistnými pohledy jak výběrčího samého, tak všech náhodných kolemjdoucích, a s pravdou („už jsem dneska přispíval“) taktéž neuspějete. Jediným rozumný řešením je tedy tvářit se, že vůbec nic nevidíte ani neslyšíte. A když se vám někdo náhodou postaví neomaleně do cesty, čirou náhodou odvrátíte hlavu na velmi velmi zajímavý plakát na protější stěně a cestu si prostě prorazíte. Daleko lepší je samozřejmě držet u ucha mobil a tvářit se, že telefonujete, ale člověk spěchající do práce má obvykle myšlenky úplně jinde, než aby připravoval předem strategii na odvracení útoků stád, otravujících ve jménu „přispějte na děti“. Obyvatelům velkých měst se tedy neposmívejte, že ignorují okolí, ale naopak si tuto dovednost rychle osvojte také. Koneckonců hodí se i v mnoha jiných případech…
ELfkaM 
úterý 09.12.2008, 17:48 
Reakce na carnero @ 09.12.2008:
K tomuhle tématu vyšel před pár měsíci hezký článek v Reflexu (?) — jeden reportér chodil po ulicích a přispíval odměnou za informace, kam ty peníze konkrétně jdou, co se za ně pořídí, kdo to organizuje, kolik za to výběrčí dostává a podobně. A pak si to ještě ověřoval. Poměrně zajímavé bylo, že v tomhle nejvíce obstála ta sorta „ježíš tě má rád“, která vždy přesně věděla, proč to dělá, kam to jde a co se za to pořídí. A samozřejmě jako správní náboženští fanatici to dělali zadarmo. Naopak čím na pohled bohulibější úmysl, tím trisnější výsledky.
A i to opruzování je tomu adekvátní — vzpomeňme na babky nabízející v metru mlčky Nový prostor, v krajním případě „kamelota“ stejného časopisu z Holešovic, který se santovskou čepicí na hlavě opakuje „Kupte si Nový prostor — časopis do každé rodiny“ (a jiná inveční hesla). Svého druhu extrémista a přesto neprudí, často i pobaví…
elfkam
Xred úterý 09.12.2008, 19:58 Zjistil jsem, že jehovisti se neradi perou :-) Loni jsem něco sháněl a běhal po městě (v HK) a stejnej člověk mě vstoupil do cesty 4×. Už jsem toho měl dost, tak jsem se ho zeptal jestli chce dostat přes držku. Nádherně se klidil stranou :-) Od té doby jsem to musel párkrát použít a funguje to perfektně :-D
carnero úterý 09.12.2008, 20:26 Reakce na ELfkaM @ 09.12.2008:
Po Andělu chodil taky jeden člověk s Novým prostorem. Byl to takový sympatický týpek, který sice opruzoval (přišel za každým), ale pozdravil, slušně se zeptal a po „ne“ poděkoval za chvilku a šel pryč. A vždycky vymyslel geniální důvod, proč si ten časopis koupit. Od něj jsem si ten časopis párkrát koupil… i když jsem ho pak vůbec nepřečetl. Jen jsem nahelédl. Jenže tyhle lidi mám tušení vydavatel NP (jakožto přispěvatel těm, kdo to prodávají) tlačí ke slušnosti a k tomu aby nebyli příliš vlezlí.
Reakce na Xred @ 09.12.2008:
Tohle já praktikovat nemůžu 
miki středa 10.12.2008, 11:35 Každý rok přispívám v květinový den, abych získal Měsíček Lékařský do sbírky. Dále přispívám na Světlušku, protože to je druhý problém, kterého se obávám a může se mě přímo týkat. Ostatní ignoruji. Navíc v obou případech dostanu něco na výměnu. První ročník, co jsem si Světlušky všiml, se rozdávaly fosforeskující přívěšky na klíče. Geniální věc, když někomu házíte klíče v noci na trávník pod oknem.
Spolužák z „vejšky“ se na střední (povinně v rámci propagace školy) květinových dní účastnil a už tenkrát si chtěli něco ze sbírky přilepšit. Snažili se, neotevřeli. Jestli to jde potom na slibovaná místa, nevím. Mně stačí, že (alespoň tenkrát) výběrčí nemohli pokladničku vybrat.
milbi středa 10.12.2008, 12:16 Čeho je moc, toho je příliš, jak říká jedno české přísloví. Takže se doufám nikdo nediví, že lidé přestávají přispívat na každou (s prominutím) ptákovinu a pokud přispějí, tak to dělají pravidelně na nějaký projekt. Osobně už několik let přispívám na květinový den (ale stále selektivně kupuji květinku jen od nějaké pěkné slečny), a jistou dobu jsem v Alze přihazoval do košíku i reflexní pásek „Pomozte dětem“). Ostatní zcela ignoruju, nejsem tak bohatý, abych mohl rozhazovat peníze na projekty, o kterých nevím nic ani já, ani nabízeči. A že se na mě dotyční dívají skrz prsty? Zajímalo by mě, zda oni do té své kasičky přispěli jako první ;-)
ELfkaM středa 10.12.2008, 16:08 Reakce na miki @ 10.12.2008:
Možnost „přilepšení si“ pro výběrčího mě ani nenapadla, přiznávám. A těší mě, že to mají takhle vyřešené, zrovna tihle… Tohle je taky výjimka, na kterou přispívám, i když poslední dva roky se mi to nepodařilo, protože jsem pokaždé byl někde v cizině, když to zrovna probíhalo.
Reakce na milbi @ 10.12.2008:
Dobrá otázka :o) Já osobně přispívám víceméně jen nadaci Terezy Maxové. Jednak proto, že nikde neopruzují. Druhak proto, že se jí dá příspět rozumným způsobem (koupení dražší nákupní tašky v hypermarketu, koupí trička s logem nadace — teď mají mimochodem velmi pěkná — a podobně). Třeťak proto, že účetní uzávěrku téhle organizace se může prohlédnout každý na jejich webu. A za čtvrté proto, že jsem mělo možnost Terezu osobně poznat a vidět v akci mezi dětmi, kterým jejich nadace pomáhá. To byl vcelku neuvěřitelný zážitek — poté, co děti odrecitovali básničky pro hlavouny z HP, co jim přivezli dárečky, obsypaly „mámu“ a chlubily se, co kdo dostal za známku, co kdo vyrobil, jak si vylepšili pokojík… Navíc, ač mám na ženy této profese velmi vyhraněný názor, s rozmluvy s ní mohu konstatovat, že je opravdu svého druhu unikát. pán Bůh u ní nešetřil ani na vzhledu, ani na inteligenci…
o autorovi weblogu
sledování novinek na postrehy.havlas.eu
poslední komentáře
nejčtenější příspěvky
dále (spolu)pracuji
stojí za návštěvu
Počítač pro každého
S tím bez výhrad souhlasím.
Dokud jsem žil na kolejích v Liberci, každý rok jsem si dobrovolně odlovil slečny prodávající květinku „proti rakovině“. Dělal jsem to rád a pravidelně.
Ale pak jsem se přesunul do Prahy. Slečny s květinkou tu jsou také, ale jejich chování se změnilo z postávání na náměstí na lov divoké zvěře s praktikami, za které se nemusí stydět ani pouliční opruzové mobilních operátorů. Dost se mi to zhnusilo už jen kvůli tomu přístupu. Pokud něco chci, najdu si to. Ale když mi někdo něco cpe do chřtánu, just si to nevezmu. Už jen proto abych dotyčné(mu) zkazil statistiku.
Do práce jsem chodil přes Anděl kde byli „ježíš tě má rád“ (děsně uřvaný týpek s kytarou nebo chrastítkem asi pět poskoků), vnucovači T-Mobile (kolem sedmi lidí) a často i O2 (dalši čtyři lidi) a také ekologové nebo výběrci na předem mrtvé děti (soudě podle výčtu všech neléčitelných chorob. I na relativně velkém prostranství Anděla to znamenalo potkat všechny… od každé skupiny jednoho nebo často i dva. Vždycky si mi stoupli do cestu, usmáli se až mě zamrazilo a začali vnucovat. Prvně jsem je vyslechl. Pak odmítl. Nakonec začal chodit za svým cílem bez ohledu na to, zda mi v cestě stojí nebo ne – buďto jsem do nich vrazil, nebo stihli uhnout.
Jediné co tihle dokázali, že jsem na charitu a jiné dobré věci, přestal úplně přispívat. Zhnusili mi to a navíc jim už nevěřím. Jedna dobře mířená otázka také prozradí, že to jsou najatí lidé, kteří stojí a říkají naučený text. O daném problému, který propagují, neví o nic víc než plakát u dálnice. Jsou to jen chodící kasičky. Zpravidla jsou i stejně dutí.
Jak píšeš, ignorant jsem vůči tomuto nebyl. Stal jsem se jím. Teď už selektivně reaguji jen na věci, které mě zajímají (domy, ulice, MHD…) a naprosto ignoruji lidi, kteří mi něco nabízejí. Už je ani nezdravím – přemohli i mé vychování a slušnost, kdy jsem cítil povinost je aspoň pozdravit. Dnes už v mém vnímání prakticky není rozdíl mezi těmito lidmi a psím lejnem na chodníku. Význam mají stejný, překáží.